Inmar de Castro je mladý upír, kterému zabijí rodinu. V jeho srdci vzplane upřímný hněv a touha po pomstě. Brzy zjišťuje, kdo vydal příkaz k jejich zabití a rozhodne se dotyčného zničit. Klíčem k cíli má být Olegova sestra Inéz. Promění jí sice podl...
"Vážně tě nemám doprovodit?" Ptá se Věra své přítelkyně po skončení jedné akce. Sama neví proč, ale už od rána má takový divný pocit a ten Olegův nový zaměstnanec Marek de Ortsac jí na klidu taky zrovna nepřidal. Už několikrát si všimla jakým pohledem si prohlížel Inéz a nebylo to zrovna uklidňující. Připomínalo jí to lovce, který si dává pozor na svojí kořist, aby mu neutekla. Nikdy však neměla šanci dostat se k němu tak blízko, aby mohla zjistit, co je zač. Přestože si jednou věcí byla jistá, není to člověk, i když se tak tváří.
"To bude v pořádku Věry, nejdu nikam daleko. Zvládnu to." Ujišťuje ji Inéz, která nechápe náhlý přítelčin neklid. Ale je pravda, že přece jen jí dnešní Markova žádost přišla...jak to tak nejlépe vyjádřit...zvláští. Kdykoliv jí vyzvedával, tak pakroval s limuzínou přímo před hlavním vchodem, ale dnes si přál, aby nikomu neříkala o tom, že jí bude vyzvedávat a taky, aby na něj počkala na úplně jiném místě. Přesto však neviděla důvod, proč se podle toho nezařídit.
"To, to je dost, že už jste tady! Myslela jsem, že zde zmrznu!" Stěžuje si Inéz čekající na chodníku, sotva před ní Marek zastaví, ale...tentokrát bez jejich limuzíny. Auto, kterým přijel je mnohem menší. Možná jeho osobní. Neví. Nejdřív řekne patnáct minut po celé a pak se to protáhne skoro na celou půl hodinu.
"Víte že není nikterak příjemné postávat večer ve společenských šatech na ulici pouze s lehkým šátkem přes ramena?!" Ječí podrážděně Inéz, zatímco jí otvírám zadní dvěře. Dnešní noc je přímo stvořená pro začátek mé pomsty, proto jsem chtěl, aby počkala na tomhle odlehlém místě, proto jsem nepoužil limizínu, ale auto, které jsem si díky svým přemlouvacím schopnostem "vypůjčil" od jeho skutečného majitel. Jo, následně mu vymazal paměť, jen tak mimochodem.
"Omlouvám se slečno, měl jsem nějaké neočekávané povinosti, které mě trošku zdrželi, ale teď už je vše v pořádku. Můžeme vyrazit." Uklidňuji ji, aby neměla podezření, co se ve skutečnosti děje.
Ta mě pouze obdaří pohledem, který jasně značí, ať už se to neopakuje a následně si milostivě usedne do vnitř. Já se posadím za volant a můžeme vyrazit.
Zpočátku sedí zamyšleně vzadu a nemá o mých skutečnýh úmyslech, ani ponětí. Po chvíli, jí však začíná docházet, že je něco špatně. "Tak poslyšte? Tady něco nehraje! Neměli jsme být už náhodou dávno doma?" Zaptá se a nakloní se mezi sedačky. "Ne, naopak ještě nejsem na tom správném místě, ale brzy tam už budeme." Odvětím a přitom sešlápnu plynový pedál, až k podlaze, takže auto výrazně zrychlí. "Zešílel jste Marku?! To nás chcete oba zabít! Okamžitě zastavte! Hned! Co, to vyvádíte?!" Vzteká se Inéz, kterou zpětný náraz odhodí na sedačky. "To, co jsem chtěl udělat, už dávno!" Vyřknu svým nadpřirozeným hlasem, který se už dál nesnažím skrývat a ta podle toho poznává, že nejsem člověk.
"Co jste zač?? Vy jste člověk! O, co vám jde?!" Její hlas už je značně nervózní. Počáteční vztek se mění na strach, neví, co ode mě může očekávat. "O tom se ještě pobavíme, ale až bude vhodnější doba, teď si sedněte a mlčte!" Odbudu ji. Ta se pokouší otevřít dveře i za mé vskutku zběsilé jízdy, ale nefunguje to. "Bez mého svolení z vozu nevystoupíte!" Upozorňuji tvrdě. "Jste upír!" Vydechne překvapeně. "Mysla jsem, že...že..." Očividně se jí nedostává slov.
Když mě přestanou její řeči bavit, tak jí prostě zhypnotuzuji. Brzy poté se dostaneme na potřebné místo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
