Osudný omyl Moudrého klobouku

18. kapitola - Hlavní štáb Fénixova řádu

14. září 1980, úterý

Mezi neprostupnými tmavými mraky se ozvalo dunivé zahřmění. Oblohu osvětlil blesk a na Londýn dopadla první kapka deště následovaná tisíci dalších. Na náměstí Piccadilly Circus tomu nebylo jinak. Silný déšť skrápěl londýnské obyvatele a turisty, kteří se místo obvyklého focení fontány a kolosálního divadla naproti zmohli jen na chaotické klusání pod deštníkem. Kvůli zhoršené viditelnosti jeli vozidla na přilehlé vozovce krokem, monotónní řadu osobních aut narušoval červený autobus právě vyjíždějící ze zastávky. Z dálky se ozvalo pronikavé zatroubení, které hned splynulo s hlasitým pleskáním vody dopadající shůry. Kavárna v rohu byla přeplněna lidmi, kteří se věnovali výhradně kávě a svým mokrým deštníkům. Malá skupinka vran za hlasitého krákání vzlétla ze štítu sousedního domu. Osamocený holub si nepovšimnut hledal potravu mezi odpadky povalujících se vedle přeplněného odpadkového koše.

Možná proto si nikdo nevšimnul muže, který se za nevýrazného prásknutí zničehonic objevil poblíž modročervené cedule s nápisem Underground, oznamující vchod do stanice metra Piccadilly Circus.

Stanice Piccadilly Circus, nacházející se pod stejnojmenným náměstím, je pokrytá barevnými kachličkami překrytými nevkusnými reklamami. Jedna z posledních nočních souprav právě zavřela dveře a pomalu se začala rozjíždět. Strojvedoucí odhlásil znělku příští zastávky a minul odbočku na slepou kolej, kde dříve stála původní Piccadellská stanice. Počkat, jakoby tam něco záhledl, nějaký pohyb a světlo... „Ale né," uklidňuje sám sebe s výrazným londýnským přízvukem. „Je to tam uzavřený, tam nikdo bejt nemůže, asi jen odraz na skle nebo tak něco," dodává si odvahu a jeho souprava začne nabírat na rychlosti.

Bývalá stanice Piccadilly Circus

Velké podzemní prostory pod Piccadellským náměstím nyní jen vzdáleně připomínaly původní Piccadellskou stanici metra. Dnes jsou zarostlé a pokryté vrstvou špíny a břečťanem, a snad jen opuštěná souprava, na které se podepsal zub času, dokazuje, že kdysi tudy vedly koleje a tisíce lidí tu denně čekalo na svůj spoj do práce či do školy. Jemné prasknutí bylo doprovázeno silnou ozvěnou, ztracenou v neočekávaných hlasech. „Tady za ten sloup schovte toho nemocnýho kluka. Brzo si ho odtamtud někdo od nás vezme na starost. Teď buďte zticha a poďte za mnou," rozkázal postarší muž opírající se o silnou hůl čtyřem chlapcům, kteří stáli po jeho boku. Drželi se jeho rady a všech pět opatrně našlapovalo po špinavých kachličkách. Přikročili k dávno vyřazenému a poničenému vagónu. Bystrozor Barbarossa si odkašlal, dotkl se hůlkou mudlovského tlačítka pro otevření dveří a zamulal heslo: „Fawkes!" Dveře se začaly pomalu otvírat, pak se zastavily a z hlubin soupravy se ozvalo: „Vítejte v hlavním štábu Fénixova řádu!"

Při vstupu všem návštěvníkům došlo, že se již nenacházejí ve staré rozpadlé soupravě londýnského metra. Ocitli se ve veliké chodbě se zlatými stěnami a podlahou pokrytou rudě červeným kobercem. Strop byl vymalován zářivými barvami dohromady tvořícími mapu neznámé země. Zdi byly posety nesčetnými prapory s vyobrazeným ptákem Fénixem, znakem Brumbálova řádu. Jak postupovali chodbou, vnímali jednotlivé vchody do různých místností. Viděli rozlehlou tělocvičnu, kde početná skupinka bojovala proti falešným mozkomorům a pohybujícím se figurínám. O kus dále spatřili menší kuchyň a v ní okolo pěti domácích skřítků, jak se s úsměvy otáčeli kolem horkých ploten. Došli až ke konci chodby, kde ústilo dvojité schodiště do vyšších pater. Uprostřed mezi dvěmi schodišti z mosazi trůnily velké křídlové dveře. Barbarossa se lehce předklonil, a přiložil svou pravou dlaň asi na místo, kde by se nacházela klika. Odtud začala vycházet drobná záře, a na dveřích chvíli zůstal zářit obtisk Barbarossovy dlaně. Pak se dveře, bez jakéhokoliv zavrzání, pomalu a majestátně otevřely. Za tímto pozoruhodným vchodem se nacházela rozlehlá, ale útulná místnost z tmavého dřeva bez oken. Stěny byly posety loučemi, které vydávali tlumené světlo. Téměř celá místnost byla vyplněna podlouhlým kulatým stolem, kolem kterého sedělo mnoho postav, některé známé, jiné neznámé. V čele stolu seděl Albus Brumbál, vypadal velice staře a unaveně, křehčeji než jindy. Na ramenou mu seděl jeho ochočený pták fénix, kterého pojmenoval Fawkes. Za Brumbálem se stejně jako na mnoha místech nacházel velký prapor řádu. Z ostatního osazenstva bychom mohli jmenovat manžele Prewettovy a jejich mladou zrzavou dceru Molly, hajného Hagrida, Lily a Jamese Potterovy, Remuse Lupina a Siriuse Blacka, Elphiase Dóžete, Mundunguse Fletchera, Petera Pettigrewa, Franka a Alici Longbottomovy, Alastora Moodyho, Severuse Snapea, jakousi čarodějku celou zahalenou v černém a kouzelníka tmavé pleti v egyptském hábitu. Radim poznal i ženu v citronově žlutém hábitu, která byla včera na titulní stránce Denního věštce, ministryni kouzel. Kluci si všimli i několika bradavických profesorů, všimli si profesorky Mcgonagallové, ošetřovatelky Pomfreyové a profesora Kratiknota, ředitele jejich havraspárské koleje. „.. a proto jsme byli nuceni pozvat i zde přítomnou ministryni kouzel, situace se všem začíná vymykat z rukou. Možná, že nastal konec našeho tajného odboje a je třeba se mu veřejně postavit," mluvil vážným hlasem Brumbálem a roztržitě přitom hladil Fawkese. Pak zaregistroval přítomnost pěti nových příchozích a hostitelsky se, poněkud křečovitě, usmál. „Ach ano, vidím, že Barbarossa vás úspěšně dostal až sem. Profesorka McGonagallová mě již informovala o tom útoku na školu. Bohužel jsme nečekali jeho útok tak brzy, tudíž jsme ještě nebyli připraveni zaútočit. Jak jsem ale vyrozuměl, většina studentstva a personálu byla včas evakuována." Davidovi stoupla krev v žilách. „Jak o tom můžete mluvit tak klidně? Většina, jo? Spousta mých známých tam umřela, viděl jsem je! A vy si tu akorát sedíte na zadku, zavření, necháte studenty napospas Páleným rytířům, a klidně si tu řeknete, že jste to nečekali? To teda ministerstvo i ten váš fénixův spolek za moc nestojí." V místnosti zavládlo absolutní ticho. Nikdo ani nedutal. Takto mluvit s bradavickým ředitelem a jedním z nejmocnějším čarodějů na světě, bylo opravdu přes čáru. „Vím, jak se teď cítíš, Davide," reagoval Brumbál. „Ale věř, že ani jeden z členů řádu nebo někdo z ministerstva neseděl tady a odpočíval. V době, kdy byly napadeny Bradavice Pálenými rytíři, zaútočil Grindelwald s armádou skřetů v srdci mudlovského Londýna. Všichni jsme se tam ihned přemístili, a do poslední chvíle a sil jsme tam bojovali. I my jsme dnes přišli o mnoho známých. To, že byli napadeny Bradavice jsme se dozvěděli až jsme dobojovali ve městě, což bylo příliš pozdě. „A co je se školou teď?" zajímal se Honza. „Obávám se, že dokud se nám Grindelwalda nepovede zlikvidovat, nemůžeme očekávat, že bude škola otevřena. Znovu opakuji, že všichni studenti jsou se svými rodinami chráněny ministerstvem i řádem," vysvětlil Brumbál. „Albusi, mohl by jsi nám konečně vysvětlit, proč sem Barbarossa přivedl ty čtyři děti? Co ty s tím mají co společného? Proč jsi jim prozradil náš úkryt?" zajímal se postarší kouzelník v bledě fialovém plášti a čapce. „Elfiasi, i vy všichni, pohleďte na tyto čtyři chlapce. Ještě to ani sami pořádně netuší, ale oni jsou ti čtyři, které zmiňuje věštba vyslovená kentaurem Firenzem."

„Z hrozivých bran severu povstane ten, jemuž strach samotný věčně slouží. Ve stínu sporů krvavých vzejde nová naděje. Vidím sovu, psa, ježka a myš. Vidím spásu," pronesl mysticky kentaur.