Don't Be a Fool (CZ fan fikce)

Část devátá

Shawn

Usmívala se. A moc jí to slušelo. To jak lehce nakrčila pihatou špičku nosu, zorničky se rozšířili a ve tvářích se jí objevili maličké dolíčky. S jejími kudrlinkami si pohrával studený vítr. A v trávě vypadala jako lišče. Jednoduše byla v tu chvíli krásná.

Chtěl jsem se posadit a přiblížit se blíž. Vidět její dolíčky z blízka. Spočítat všechny drobounké zrzavé pihy na jejím nose. Pohladit jí po tváři.Svalit jí o trávy, rozsvítit slunce jako lampičku a koukat na ní,jak na ní dopadají sluneční paprsky v barvách všech květin okolo. Ale nesměl jsem.

Bylo to jako koukat na princeznu zkreslené pohádky, zatímco já byl ten největší padouch. A stejně jsem se cítil šťastný.

Jackie

Co na tom, že jsem se třásla. Bylo mi fajn. Bylo fajn tady. Bylo mi fajn s ním.

Shawn

Lehla si ke mně. Na rtech pořád ten krásný úsměv. Nedotýkala se mě. Na to se moc třásla.Nevím, jestli se třásla zimou nebo strachem, ale nechtěl jsem nic znova zkazit. Leželi jsme spolu na kostkované dece, mlčky, s dobrým pocitem. Zavřel jsem oči.

Chtěl jsem tu zůstat napořád. A pak jsem si zas vzpomněl na školníka a jeho čokla a bylo to pryč. Jen s ní. Někde daleko ode všech.

„Jak se ti líbí na hodinách Leeové?" sakra Shawne, horší otázka tě nenapadla? To už si rovnou mohl začít mluvit o počasí.

„Je úžasná. Vážně. Líbí se mi, jak mluví. Jak vyříkává každou větu do poslední hlásky a přitom to vypadá přirozeně."

„Souhlas." vzmohl jsem se akorát na jedno slovo. Cítil jsem její vůni vedle sebe. Možná jsem trochu panikařil.

Jenže s ní mělo i ticho svou melodii. Nechápal jsem to.

„Hele." ukázal jsem rukou k nebi.„souhvězdí labutě."

„Já nic nevidím." zašilhala na mě a posunula si brýle.

„Támhle, koukej" posunula se blíž. Ale jen o kousek. Tak, že neležela ani blízko, ani daleko.

„Tady má hlavu, křídla a tělo."kreslil jsem ukazováčkem po tmavomodrém světě kolem nás.

„Už to vidím." prohrábla si vlasy, kterém v tomhle čase vypadali víc černé než zrzavohnědé. „Chce se ti spát?" zeptala se plaše.

„Vůbec." přiznal jsem popravdě.„A tobě?"

„Ani trochu." v jejím hlase se objevil smích.

„Kolik je hodin?" napadlo mě najednou.

„Přesně tolik, kolik včera touhle dobou." zamumlala a vytáhla telefon. „3:28" dodala.

„Tak za chvilku půjdeme. Ať nás vychna nenachytá." řekl jsem smutně.

„Fajn."

„Ty chodíš s Hayesem do třídy, že?" zeptal jsem jen tak, aby nenastalo trapné ticho.

„Jo. Milej kluk. Amy po něm dost kouká." přiznala.

„Známe se už dlouho. Kamarádíme i s jeho bráchou, Nashem. Někdy k němu zase pojedeme. Nechtěla bys jet s námi?"

„Možná ano."

„Tak fajn. Našla sis tu nějaké kamarády?"

„Krom Amy, Sept, tebe a Hayese asi ne. Ale nevadí mi to. Celkem mi to tak vyhovuje. Nemám ráda velké kolektivy, ale to sis asi už všiml."natáhla si nohy. Ta bílá mikina jí byla obrovská, ale tak nějak k ní sedla.

„No nic. Nepůjdeme?" zvedla se ze země.

„Asi ano. Za pár hodin máme školu"podepřel jsem se rukama o studenou zem.

Zabalil jsem kostkovanou deku do tašky a vykročil zpátky ke králíkárně(tak říkám intru).Snad bude ta furie ještě spát.

Potichu jsem otevřel hlavní dveře. Jackie se přikrčila a prošla kolem okénka, kterým bylo vidět na vychovatelnu. Furie tvrdě spala. Napodobil jsem J, ale s mojí velikostí už to takovou účinnost nemělo. Vypadal jsem jako slon, který se snaží nacpat se do krabičky na svačinu.

Doprovodil jsem ji ke dveřím číslo 22 ačkoli jsme oba věděli, že to nemá význam. Dala klíče do zámku a opatrně odemkla. Pak se na mě otočila a stalo se to, co jsem nečekal.

ahoj (: děkuju za přečtení (: jako vždycky budu ráda za každou reakci (: Mějte krásný den