Lost Hope

Mám právo to vědět

Zbývala mi jediná možnost. Annie. Věděla jsem, že ví, jaké tajemství se v deníku skrývalo. Jen jsem ho z ní musela dostat.
Rozhodla jsem se tentokrát nic neodkládat a vypořádat se s věcmi okamžitě. Nechala jsem na stole peníze, popadla svůj kabát a zvedla se z místa.
Věděla jsem, kde Annie bydlí, protože to bylo přímo naproti škole a když jsem byla malá a Hope mě vyzvedávala ze družiny, parkrát jsme se tam zastavily.
Celou cestu jsem běžela a kapky deště mi dopadaly na tělo. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem tehdy takhle běžela s Jamesem. A na to, že tenkrát tady byl a objal mě, když jsem to potřebovala. Teď to budu muset zvládnout sama.
Konečně jsem se zastavila před hezkým, bílým domem a zazvonila na zvonek. Modlila jsem se, aby byla Annie doma.
Otevřela mi její maminka. Vždycky mi byla sympatická. Kratičké vlnité vlasy jí trčely do všech stran a ruce měla umazané od barev. Byla umělkyně. Jednou mě a Hope ukázala některé její obrazy. Nebyly nějak zvlášť úchvatné, ale něco na nich přimělo člověka se zamyslet. Přála jsem si, aby moje máma taky dělala něco zajímavějšího, než je vysedávání v čtenářském klubu a chození na pilates.
"Ahoj, Melody," vyhrkla paní Parkerová překvapeně, ale vzápětí se vzpamatovala a odhalila rovné zuby v širokém úsměvu.
"Dobrý den. Je doma Annie?" zeptala jsem se. Hlas jsem měla pevný, navzdory nervozity, kterou jsem cítila.
"Ano, je ve svém pokoji. Pojď dál," pokynula mi a uhnula ze dveří. Vešla jsem dovnitř a rozhlídla se. Milovala jsem tenhle dům. Všude bylo plno zbytečných blbostí, které vytvářely ten správný, příjemný dojem.
"Dáš si čaj, nebo kafe?" navrhla paní Parkerová. Taky se zdála trochu nejistá. Aby ne, když jsem k nim takhle nečekaně vpadla.
"Ne, děkuju. Vlastně bych jen potřebovala mluvit s Annie. Můžu?"
"Samozřejmě. Druhé dveře nalevo," připomněla mi.
Poděkovala jsem a vyšla schody. I kdyby mi to neřekla, poznala bych, kde  má Hopina kamarádka pokoj. Na chodbě nechala cestičku ze sluchátek, časopisů a oblečení, která by mě tam dovedla.
Zaťukala jsem.
"Dále,"ozvalo se.
Otevřela jsem a spatřila Annie, jak leží na posteli s časopisem a kope nohama. Na sobě měla velkou zelenou košili a tepláky. Nebyla jsem zvyklá ji takhle vídat. Ve škole byla vždycky oblečená jako nějaká královna krásy.
"Mel," vytřeštila oči.
"Ehm, ahoj," vymáčkla jsem ze sebe něco jako úsměv a doufala,že přitom nepůsobím jako děsivá vražedkyně.
"Co tu děláš?" otázala se a rychle se posadila a urovnala si rozcuchané  vlasy.
"Máš chvíli čas?"
"Jo, určitě," přikývla a poklepala na místo vedle sebe.
Posadila jsem se na měkkou matraci a pohled mi sklouzl k fotce na protější stěně.
Annie a Hope společně seděly namáčklé v nákupním košíku plném věcí, a Toby ho tlačil. Všichni se smáli. Píchlo mě u srdce. Přála jsem si, aby se Hope dokázala držet právě kvůli takovým okamžikům štěstí.
"Chybí mi to," povzdechla si Annie, když si všimla, kam se dívám.
"Jo," kousla jsem se do rtu.
"Byla to ta nejlepší kamarádka. Komu mám teď říkat tajemství?" zavrtěla smutně hlavou a přitáhla si kolena k bradě.
Tajemství. To byl důvod, proč jsem přišla.
"Dustin mi vrátil deník," oznámila jsem a vytáhla ho z kabelky.
"Ach," vydechla Annie a přejela bříšky prstů po modrých deskách.
"Koukni," vyzvala jsem ji a otevřela ho.
"Listy jsou vytržené," konstatovala ohromeně. Hnědé oči se jí zalily slzami. "Tohle Dustin neměl dělat."
"Ne, to neměl," souhlasila jsem a snažila jsem se udržet si věcný tón. Nakonec se mi to ale nepodařilo. Emoce mě zasáhly a já se rozbrečela jako Annie. Objala mě. "Je mi to líto," šeptla.
"Nemusí," popotáhla jsem a pustila ji. "Vím, že ty víš, proč to udělal.
Brunetčina obočí vylétla vzhůru. "Do tohohle mě nezatahuj," žádala.
"Ale ty už do toho dávno zatáhnutá jsi. Byla jsi Hopina nejlepší kamarádka," kývla jsem hlavou k fotografii.
"Ale tohle je mezi tebou a Dustinem"namítla.
"Ne, to není. Bylo to mezi mnou a Hope. Ona mi ten deník svěřila. To znamená, že byla připravena na to, že si přečtu všechno. Každou stránku. Věřila mi. Takže ať se tam psalo cokoli, mám právo to vědět."
"Mel," zastrčila si vlasy za uši. "Je to dost smutné, víš?"
"Jsem na to připravená," ujistila jsem ji. "Můžeš mi to říct, Annie. Hope by to tak chtěla."
Zhluboka se nadechla.
"Znala jsem ji od mala. Zdála se tak šťastná," otřela si oči.
"Já vím."
"Ale pak se začala měnit. S Dustinem. Úplně mu propadla. Nebyla to jeho chyba. Hope vždycky milovala na plno. Byla by schopna umřít pro své přátele. A s Dustinem to bylo ještě silnější. I on ji miloval. Ale je to kluk v pubertě. Samozřejmě mu šlo i o sex."
"Jo. Hope o tom psala," vzpomněla jsem si.
"Začínala mít pocit, že jejich vztah je založený především na sexu. Ničilo ji to, ale nechtěla o něj přijít. Zbožňovala ho. A tak dělala co chtěl. Jenže jednou se opili. Dustin neměl kondom. Bylo jim to jedno. Vyspali se spolu a Hope otěhotněla."
"Proboha," zašeptala jsem. Svět se mi zatočil před očima.
"Hope byla ráda. Doufala, že dítě je spojí. Nepanikařila z toho. Byla rozhodnuta si ho nechat a poskytnout mu všechnu lásku. I Dustin měl radost. Vůbec jim nevadilo, jak jsou mladí. V těch dnech, kdy si mysleli, že budou mít dítě, byli oba dokonale šťastní."
"Kdy si to...mysleli?" nadhodila jsem.
"Hope potratila."
"Proboha," zopakovala jsem. Na nic jiného jsem se nevzmohla.
"Ona i Dustin z toho byli zničení. Ona začala hodně pít. Dustin taky.  A slyšela jsem i o nějakých drogách. Nemluvili spolu. Prožívali tu bolest každý odděleně. Dustin ji podvedl. Když to zjistila, zuřila. V té době začala poprvé mluvit o sebevraždě. Pak se k sobě vrátili a zdálo se, že to bude v pohodě, ale nebylo. Nebyli šťastní. Hope měla pocit, že je to celé jen hra. A pak se s Dustinem rozešla. Udělala to ona. Nechtěla ho zatahovat do svých depresí. Chtěla pro něj šťastný život. Byla bez něj jako tělo bez duše. Často mi v noci psala. Měla jsem o ni starost. Jednou mi uprostřed noci zavolala a začala se za všechno omlouvat. Nebrečela. Zněla docela vyrovnaně."
Třásla jsem se. "A pak?"
"Příštího rána se Hope Flamming zabila."