afterlife

afterlife part 6

"Tady jsi hrozně roztomilá," říká Corey a podává mi fotku, na který mi je asi pět let a v ruce držím tátovo pivo.
"Jo díky." řeknu a strčím fotku zpátky do alba.

Sedíme v obýváku na zemi a prohlížíme moje starý fotky. O tom co se stalo už nemluvíme. Slíbila jsem Coreymu, že mu někdy zas budu něco vyprávět a on mi slíbil, že to, že mám pořád svoje vzpomínky, což je očividně asi zločin, nebude řešit na ministerstvu. I když tím riskuje problémy.
"Proč je proč je vlastně to, že pořád mám svoje vzpomínky takovej problém?" ptám se a vytahuju další fotoalbum.
"To nevím. Každopádně je mojí povinností tohle oznamovat. To co mě děsí víc je, že nebudeš v bezpečí před Zapomenutejma."
"Jasně. To protože ti chtějí moje vzpomínky," přikyvuju.
Corey se opře o zeď a povdechne si. "Promiň."

"Za co?"divím se.
"Za to, že jsem ti pořád říkal, že máš být ráda za svoje vzpomínky. Myslel jsem to jako útěchu, abys nebyla smutná, nevěděl jsem,že jsou tak špatný. V prvních dnech je prostě normální si věci ze života pamatovat. všichni ale rychle zapomenou. Když ses na nic neptala, myslel jsem prostě, že už nic nevíš a že ses se vším smířila. Asi jsem si měl víc všímat..."

„Přestaň si všechno takhle vyčítat." odhodím album stranou. „Děláš toho pro mě hodně a já jsem ti ani jednou nepoděkovala."
Corey nad tím mávne rukou. "Nechme tohle být."
Chci mu říct, že to nemůžu jen tak „nechat být", ale v tu chvíli slyším jak se v chodbě otevírají dveře. Zbytečně polknu a nervózně si prohrábnu vlasy. "Už jsou doma." oznámím Coreymu a zvednu se.
"Mary?" slyším tátu, "Budeš chtít ten salát?"
"Ne díky. Jedla jsem v práci." odpovídá mamka.

Jsem hrozně ráda, že zase slyším jejich hlasy. Chci jim toho najednou tolik říct. Chci je obejmout a chci brečet a hystericky křičet, že už nikdy neudělám, co jsem udělala, ale vím, že to není možný. Protože jsem mrtvá.

A tak se jenom nadechnu, protože i když je to zbytečný, pomáhá mi to nezešílet a další emocionální výlev sama sobě nepovolím.
Vcházím do chodby a táta kolem mě prochází do kuchyně. Mamka si sundavá kabát a boty a přitom smutně koukne na skříňku vedle sebe. "Jamesi, zlato, uvař mi prosím čaj." říká.

Táta z kuchyně souhlasí.

„Nemyslíš, že bychom tu skříňku měli zase zaplnit?" ptá se mamka. Podle jejího opatrnýho tónu usuzuju, že to s tátou už probírala, ale on nesouhlasil. Táta vyjde zpátky do chodby a opře se o rám dvěří. „Už jsme o tom mluvili..."

„Já vím, ale nemůžeš se na ní zlobit napořád. Přece jenom jsme to my, kdo ji vychovali. A ani jeden z nás nebyl svatej."

Táta si povzdechne. „Asi máš pravdu.

Odejdou s mamkou do kuchyně a já se snažím zadržet slzy. "Jsou tak normální." říkám."Jako bych ani nikdy neexistovala."
"Určitě jim chybíš, Alex. Vždyť jsi to teď slyšela." ujistí mě Corey. "Ale nemůžou přece celej život brečet. Měla bys bejt ráda, že to zvládají v pohodě."
"Jo, máš pravdu." souhlasím. „Ale táta je na mě naštvanej. Hrozně si přeju, abych se mohla omluvit." Otřu si třesoucíma se rukama slzy z obličeje.

Corey mě bere kolem ramen a zase si sedáme v obýváku na podlahu, zatímco rodiče dělají svoje obvyklý večero-odpolední věci. Cítím se skoro jako, když jsem byla živá a vodila si domů kamarády. To mě trochu rozveselí, takže zase otevřu fotoalba. Pak mi dojde, že dělám bordel na podlaze a taky, že sedíme uprostřed cesty a vyděšeně hodím fotoalbum zpátky do skříňky.

„Co se děje?" ptá se Corey.

„Vždycky jsem myslela, že duchové se nemůžou dotýkat věcí. Ale teď mi vůbec nedošlo, že na všechno sahám úplně normálě. Znamená to teda, že živí, vidí, jak s něčím pohybujeme nebo ne? Protože je nechci vyděsit."