Žiji v domě pravidel.
Měl bych to vysvětlit.
Přestěhoval jsem se sem před třemi měsíci. Byt číslo 27. Samotný byt byl pozastavený. Nikdy jsem nepotkal předchozího majitele a dodnes ho znám jen z dopisu, který jsem od něj obdržel. Mohl jsem si vymyslet příběh jak zmizel, nebo jak jsou v noci slýchávány jeho výkřiky... Mohl bych o všem přehánět, ale tohle není fikce a ani to není napsáno pro zábavu.
Právě jsem dostal novou práci – povýšení, na které jsem léta čekal. To znamenalo další krok k větším věcem, ale potřeboval jsem se rychle přestěhovat, abych si ušetřil dlouhou jízdu do práce. Když jsem našel toto místo, byl jsem velmi šťastný. Bylo to na dobrém místě, cenově dostupné a když opomeneme, že bylo opotřebované a špinavé, mělo hodně potenciálu. Byl tu pokoj pro hosty, náhradní koupelna v přízemí, šatna a nahoře několik komor.
Koupě byla obtížná, kvůli špatným záznamům a ztrátě spousty věcí a plánů domu. To, co mohlo zabrat měsíc, nakonec zabralo čtyřikrát tolik. Kvůli tomu, kolik to zabralo času, jsem se tam šel několikrát podívat a pokaždé byl udiven okny a skříněmi, na které jsem si z minulých návštěv nemohl vzpomenout. Pokoje se zdály větší a světlejší – lákavější a přívětivější. I realitní makléřka byla zmatená, že jsou její dokumenty o majetku pořád špatně.
Sousedé z vedlejších bytů jsou trochu divní. Nemluví. Dodržují rutinu na minutu přesně. Zoufale jsem se snažil pozvat nové lidi, a když jsem se poprvé přistěhoval, pokusil jsem se je pozvat na oslavu. Nikdo z nich nepřišel. Jdou dovnitř v ten samý čas a nikdy neopustí dům. Nikdy jsem je neslyšel pohybovat se v noci.
Jeden z nich, nervózní muž z hořejšího poschodí, který se neustále otáčel a rozhlížel, poté omluvil svou nepřítomnost tím, že „Mu nebylo dovoleno." V tu dobu jsem myslel, že má na mysli svou ženu, ale teď si nejsem tak jistý. Jelikož byl jediný, kterého jsem od stěhování poznal, snažil jsem se s ním spřátelit... a dokonce se mi zdálo, že dělám pokroky. Pak jsem ale udělal chybu a zeptal se na předešlého majitele, načež nešikovně odpověděl a začal se vymlouvat – od té doby jsem ho neviděl, ani o něm neslyšel.
„Pravidla," jak jsem jim začínal rozumět, mi časem byla jasná. První bylo, spát jen v mé ložnici. Jednou jsem schválně usnul na gauči v salonku a vzbudil se s rukou chycenou mezi gaučem a stěnou... stěnou, která před tím, než jsem se probudil byla několik stop od gauče. Přepadl mě pocit – velmi známý pocit, – že jsem byl někde, kde bych neměl být.
Ten pocit mě neopustil, dokud jsem nepřispěchal do postele, kde jsem se schovaný pod přikrývkami jako vystrašené dítě cítil opravdu v bezpečí. V salonku jsem pak usnul jen jednou, omylem. Znovu jsem se vzbudil s pocitem, že bych měl odejít a není bezpečné tu zůstávat. Až na to, že tentokrát jsem měl kolem krku uvázaný svetr, který jsem si nechal na topení, dost utáhnutý na to, aby mi na krku nechal znatelný pruh.
Pravidlo spaní jen v ložnici stojí po boku bezpočtu dalších pravidel. Naučil jsem se, že bych měl okamžitě umýt nádobí, když jsem odložil v kuchyni talíř a následně se posadil na pružinu vyčnívající z gauče. Naučil jsem se moc dlouho nesprchovat, protože jinak začala téct horká voda a nešla zchladit a bylo jedno jak moc zoufale jsem se snažil ji vypnout... Naučil jsem se, že musím vysávat a udržovat místo čisté, nesmím plýtvat elektřinou a je jedno, co za hluk v noci uslyším, ale NIKDY ho nemám prozkoumávat.
Další pravidlo zní, že hosté nejsou vítáni. Posledně, když jsem měl hosta, to byl kamarád, který se sám pozval a navzdory mým obavám, mě prosil, dokud mi nedošly argumenty a nesvolil jsem. Celou dobu jsem se obával o jeho bezpečí a svým divným chováním jsem ho odehnal.
Nic se ale nestalo. Přestal jsem se bát a začal víc odpočívat. Zůstával jsem dlouho do noci vzhůru, nechával hudbu puštěnou pozdě do noci, dělal jsem si co se mi chtělo a dokonce cítil, že vítězím, když dům zůstával pokorně tichý. Skoro hned po odchodu jsem si všiml nevolnosti a bolesti hlavy, které se s únikem plynu zhoršovaly. Dostal jsem se ven těsně předtím, než jsem podlehnul účinkům plynu.
Mohl bych vám říct tolik věcí, příklad po příkladu... Nevím, kde začít. Potřebuji, abyste svůj skepticismus hodili za hlavu a viděli, že je to reálné, je to víc než náhoda; víc než jen dětská hra. Na tomhle místě nestraší. Tohle místo mě řídí. Pravidla jsou jen část toho všeho, část, kde mám roli – zbytek pokračuje beze mě, a nejen to, ale i kolem mě.
Zdi se posouvaly a dveře se některé dny otvíraly a jiné zase ne. Počet oken v mém pokoji se noc po noci zvyšoval, a pak tu zas bylo jen jedno. Kredenc u schodů se měnil celkem pravidelně. Nejvíc mě vyděsilo, když jsem ho otevřel a zjistil, že se zkrátil o několik metrů.
Když jsem přišel, dveře se za mnou zavřely a já šmátral ve tmě a potichu se natahoval ke zdi, o které jsem věděl, že tu musí být, ale mé prsty se stále dotýkaly jen vzduchu. Nevím, jak dlouho jsem tápal ve tmě, ale v moment, kdy mě přemáhala panika se mé třesoucí ruce dotkly dřevěných dveří.
Vzbudili jste se někdy tak, že vám na posteli seděla židle? Židle, pocházející z jídelny, kterou najdete, když jdete dolů po schodech a chodbou? Přišli jste někdy do pokoje a uviděli skříň, která tam předtím nebyla? Přišli jste někdy do pokoje, něco hledali, a když jste to vzdali a odešli, zjistili, že uplynula hodina a půl?
Všechno to jsem si prožil, a kdybych byl víc vědecky založený, zapisoval bych si to. Našel bych důkaz – důkaz, kterým dokážu světu, že nejsem šílený a tohle je opravdové. Že tohle je noční můra, ve které žiji.
Od doby, kdy jsem se posadil, abych tohle napsal uběhlo pět hodin a doufal jsem, že si udělám nějaký oběd (a doufal, že v chlebu nebudou žádné připínáčky, jako minule, když jsem si uvědomil, že jsem zapomněl vysát), ale namísto toho se stmívalo. Teď žiju rutinní život, přesně jako moji sousedé. Vypnul jsem hudbu – žádné hlasité zvuky po setmění jsou jedno z pravidel. Je to jedno z těch, které nenávidím nejvíc, protože se cítím osaměle.
Světla v místnostech jsou prázdná, nebo jich v místnosti bylo moc, pálily se – anebo se dokonce bez varování roztříštily – takže současně mám světlo jen z televize a lampy. Brzy musím do postele, dveře se za mnou zavřou a zamknou... a já se vzbudím v pokoji s okny na místech, kde se jim zlíbí, dveřmi, které se možná neotevřou a malými či velkými skříněmi.
Televize v pokoji má satelit a bezpočet různých kanálů. Ale právě teď, žádné nefungují, až na National Geographic... takže mezitím co píšu, musím sledovat dokument o masožravkách. Snažím se nezabývat se broukem, který se marně snaží uniknout z vězení, které ho brzy stráví.
Zdá se, že ovladač nefunguje. Trvalo mi, než jsem ji vytáhl ze zásuvky, abych ji vypnul... a ani to jsem nechtěl dělat ze strachu, že by zůstala zapnutá a obrázky by přetrvaly a neopustily mě, ani kdybych ji vytáhl z elektřiny a zešílel.
Mohl bych sousedy donutit víc mluvit, mohl bych se vzbouřit proti pravidlům, mohl bych založit požár a zapálit celou budovu... ale popravdě, jen chci jít dál. Až do teď jsem měl pocit, že jsem byl trénován jako pes a dělal, co ode mě bylo žádáno... Cítím, že tresty by mohly být mnohem horší.
Občasná demonstrace síly, vynucení pravidel a mírné tresty za přestupky, jako plácnutí psa přes čumák, když se zachová špatně – v to doufám, když se dokážu chovat poslušně... Vystoupení z řady mě jen zraňuje a mám strach. Jen ze strachu a lidskosti nevysvětluji, co se stane, když dům cítí, že někdo vážně potřebuje potrestat. Netřeba říkat, že tyhle jizvy zůstanou navždy.
Což nás přivádí sem. Nemůžu takhle pokračovat. Rozhodl jsem se sebrat poslední síly k boji a alespoň požádat o pomoc. Nemůžu to udělat přes mobil. Nemůžu napsat dopis. Má jediná naděje je napsat to do nenápadného příběhu bez detailů, který možná přiláká pozornost. Doufám, že někdo uvidí dost a zpozoruje mé volání o pomoc – že najde způsob jak mě kontaktovat a hodí mi záchranné lano, abych mohl utéct.
Nemůžu se zeptat přímo, je to moc riskantní. Krom toho, každá forma otevřeného odporu byla potlačena bolestí, utrpením a strachem. Bojím se o mé bezpečí a trestů za porušení pravidel... Divím se, že jsem došel tak daleko – i přes tisíc slov, která jsem napsal stále funguje elektřina i počítač. Pravděpodobně mám stále naději.
Ale popravdě jsem vyděšený. Bojím se, co se mi minulou noc ve spánku dotýkalo obličeje, když jsem omylem nechal puštěný vodovodní kohoutek a sevřelo mě tak pevně, že mám stále na tvářích modřiny. Bojím se, co mi v bačkorách nechalo nůžky... mám strach ze síly, co hýbe dveřmi a zdmi. Ale nejvíc ze všeho se bojím, že když tohle píšu, možná se vzbudím v malém pokoji bez oken a dveří. Pokoji, který se zmenšuje pokaždé, když mrknu.