Be my little foxie

XVII. Kapitola

1. Alternativní konec (AK1)

"Zab ho..." řekla mu Viviane a Jinx na mě vyrazil. Než jsem stihl najít meč, který jsem si položil na, do mě břicha zasáhly jeho drápy. Vykašlal jsem krev a zíral na něj. Jeho oči zezelenaly a zalily se slzami. Byl zpátky, ale už bylo pozdě...Nevýslovný chlad se rychle šířil mým tělem a já padl k zemi. Bolelo to, ale ne jako rána. Bolelo mě srdce, že jsem mu takhle věřil a on mě teď zabil.
"Barnabáši!" Proměnil se a držel mě v náručí. Jenom jsem na něj zíral a lehce kroutil hlavou. Nemohl jsem uvěřit, že mě takhle podrazil.
"Omlouvám se, já se přestal ovládat, je to moje vina..." vzlykal a tiskl si čelo na mou hruď. Zželelo se mi ho, a tak jsem s velkými obtížemi položil ruku do jeh do vlasů a hladil ho mezi oušky. Nebyl jsem schopen nic říct, bojovali ve mě dva pocity - že mě zradil, ale zároveň to nebylo vlastně jeho vinou.
Ztrácel jsem rychle krev a s ní i svou sílu. Položil jsem mu dlaň na tvář a mírně se usmál.
"Stejně tě miluji..." špitl jsem a jen tak tak ho stihl políbil, než jsem vše kolem zčernalo.

"Barnabáši...!" lekl jsem se, když mu ruka sklouzla.
"Barnabáši..." pevně jsem ho objal a přitiskl k sobě. Já ho zabil....zabil jsem ho, protože jsem se vzdal. Vzdal jsem svůj boj a on je teď mrtvý mou rukou. Zvedl jsem hlavu na nebe s zkoušel se zatnutými zuby zastavit brek. 
"Jsi hrdina..." ozvalo se za mnou. Velitelka...Vyskočil jsem a začal cenit zuby.
"Počkej, co děláš?" zeptala se nechápavě. Cenil jsem zuby a vrčel, uši stažené dozadu a ocas připravaný k rychlému manévrování. Hodlal jsem jí zabít za to, co ze mě udělala.

Vystartoval jsem a rovnou po ní skočil. Liškodlaci sice nejsou žádné korby, ale když na vás přistane dvoumetrová obluda s drápy a zaboří vám zuby do ramene, přeci jenom už to nějaká síla je.
Její krev byla odporná, ale já se jí v té chvíli dost napil. Trhal jsem jí maso z ramene, tlapou jí tlačil na druhé rameno, nohama jí držel na zemi a druhou tlapou se jí držel ruku.
Něco mě v tom nejlepším z ní strhlo za krk a odhodilo pryč. Cítil jsem, že krvácím a mám něco s nohou. Kulhavě jsem se postavil. Přede mnou stál ten velký démon, na kterém jezdila. Cenil zuby a já hned věděl, že jeho neporazím. Ale nemám, co ztratit, protože jsem vše už ztratil.
Vyběhl jsem na něj a zakousl se mu do krku. Házel sebou, ale marně, jenom docílit toho, že jsem se mu dostal na záda a pevně se držel. Házel sebou jako kůň při rodeu a pomalu se blížil k útesu. Už už jsem se chtěl zaradovat, když si lehl na zem a já byl nucen se pustit, aby mě nepřeválcoval na placičku. Uviděl jsem meč, Barnabášův meč. Rozběhl jsem se k němu, chytil ho do tlamy a postavil se před zvedající se příšeru. Vrčel jsem a měl plán.
Démon mocně zařval a rozehnal se ke mě. Těsně, než mě mohl rozmáčknout svým sádlem, jsem si lehl, přetočil na záda a pevně zdvihl meč nahoru.
Čepel rozřízla břicho démona, takže na mě vyhřezla celá kila těch odporných červů. Vyhrabal jsem se z nich a sledoval, jak démon trpí. Sám jsem ztrácel rychle sílu. Dokulhal jsem se k Barnabášovi a objal ho. Stále jsem se s tím nedokázal vyrovnat. Tichounce jsem si povzlykával a tiskl ho k sobě.
Později, když už jsem nebyl schopný ani plakat, přišli vojáci a zatkli mě. Za vraždu knížete. Nekladl jsem odpor a sám jim nastavil své ruce. Odvedli mě do cely a zamkli. Další den mě mě čekat soud.
Když jsem stál před soudem, vše jsem přiznal tak, jak to bylo. I to, že jsem zabil jak Barnabáše, tak i Viviane. Dostal jsem trest smrti. Půjdu před kata, který mi setne hlavu za dvojnásobnou vraždu, kacířství a spolčování s démony.
Odvedli mě do cely a zavřeli. Přitáhl jsem si nohy k tělu a schoulil se do klubíčka. Vrátil jsem se ke vzpomínkám uvnitř sebe a co nejvíce živě jsem si připomínal svou oběť číslo jedna.
Neusnul jsem. Po nějakých 3 hodinách vzpomíná jsem se rozhodl dívat na hvězdy. Na tomhle světě jsem necelých 18 let a už musím pryč. Život je vlastně docela krátký.
Ráno mě odvedli za město, kde bylo popravčí místo. Pokorně jsem poklekl před špalkem, ale pak jsem jí ještě rychle zvedl.
"Můžu prosím mít poslední přání?" zeptal jsem se kata. Ten jen mlčky kývl.
"Chtěl bych...být pohřben vedle knížete. Prosím..." sklopil jsem oči. Kat opět kývl, stejně jako ostatní konšelé. Trochu jsem se usmál a položil hlavu na špalek. Ozval se svist a pak přišla bolest. Ne na dlouho naštěstí...Tohle je konec? Nebo nový začátek? 
Nevěřícně jsem hleděl na malou, nevyvinutou ručičkou. Moje ručička...tlumené zvuky někde zvenku mě lehce děsily, ale když jsem poznal hlas matky, uklidnil jsem se. 

*pohled třetí osoby*

Mladá žena si potěšeně hladila vystouplé bříško. Psal se rok 1995 a ona byla těhotná. Čekala malého chlapce a akorát byla na cestě domů, do malé vesničky za Green Terase, městem, které vzešlo z popela Dínaje, středověkého městečka, které padlo krátce po smrti mladého knížete Barnabáše Adama Darkhearta, jehož rod dlouhá léta ovládal tento kraj. Zemřel za záhadných okolností, které jsou dodnes zahalené clonou tajemství. Mnoho lidí mluvilo o chlapci, který na sebe uměl brát podobu lišky...

Tak tady máte 1. alternativí konec :D Omlouvám se, že je to tu tak pozdě, ale včera jsem nechtěně přetížila wattpad a ten pak nechtěl spolupracovat :D ups...
To na konci je vlastně takový úvod pro sequel této knížky. Pokud by vás zajímal, bude vydán jako samostatný kniha pod názvem "Renember me for centuries" Více informací najdete u jiného Alt. konce, konkrétně u toho, který jsem zvolila jako výchozí pro knížku. Těch úvodů bude víc, pro každou postavu by se snad našel jeden :D
Doufám, že se vám moje ultra-složitá knížka líbí, budu ráda za reads, votes a comments :3 Arigato