Rozvrácení✔

Sen

Běžím na kraji moře a hlasitě se směju. Mořská hladina se čeří a kousek ode mě se mění v bílou pěnu. V dálce se na obzoru houpe několik plachetnic. Přijde mi to tak idylické, až tomu odmítám uvěřit. Je to tak dokonalé, až mi to přijde jako lež. Je to však pouze smyšlená vzpomínka, nebo něco víc?

Otáčím se a za sebou vidím Erwina. Stejně jako já se směje a poprvé za dlouhou dobu ho vidím skutečně šťastného. Vypadá dobře - hnědé vlasy mu čechrá vítr a na tváři nemá po starostlivých vráskách ani památky.
Udělá pár rychlých kroků a chytá mě do svých silných paží. Lapám po dechu a přitom se dusím smíchy. Opírám se o něj a společně si sedáme na kraj mola. Je tak krásně, slunce nám svítí nad hlavou a na obloze skřehotají racci. Je mi tak dobře, až se mi chce brečet.

„Nemůžu uvěřit tomu, že ses doopravdy přihlásila," podotýká Erwin a rázem se naše dokonalá nálada přesouvá na bod mrazu.

„Chci tam jít s tebou," odvětím zapáleně. „Nic se nám nemůže stát. To by nás tam neposílali."

„Možná budeš překvapená," zamumlá.

„Nebudeme si přeci kazit náladu něčím, co bude až za dlouho," namítám. Beru ho za ruku a vytahuju ho na nohy. „Pojďme se projít."

Jdeme společně po ulici, která moře lemuje. Na konci stojí široký kamenitý masiv, na který začneme šplhat. Je to část obrovského útesu, který se táhne podél pobřeží. Odvážím se pohlédnout dolů a okamžitě toho zalituju. Jsme vysoko a pod námi se rozkládají ostré hrboly vyčuhující z moře.

„Neboj se, držím tě," řekne Erwin a chytí mě kolem pasu.

„Nebojím se," odpovím, nyní naprosto jistě.

Chvíli jen tak stojíme a koukáme na klidnou mořskou hladinu.

Náhle si všímám, že k nám něco letí. V první chvíli to vypadá jako letadlo, ale poté si uvědomím, že je to něco trochu jiného.

Erwin si toho taky všímá, protože mě rychle táhne dolů z útesu. Běžíme po příkrém srázu a za zády se nám ozývá hlasitá rána. Část útesu se trhá a padá do moře. Ještě před chvílí jsme tam stáli. Mohlo být v tuhle chvíli po nás.

„Běž!" křičí Erwin a pohání mě kupředu. Na obloze se vynořují další a další rakety. Jedna přistává v mrakodrapu před námi a ten se s obrovským rachotem bortí k zemi. Jen tak tak nás padající sutiny minou a mně to připadá jako zázrak, že stále žijeme. Jako na povel se vrháme do sutin hledat přeživší. Nacházím muže, kterému trám přerazil páteř. Z posledních sil chroptí, ale když mu chci pomoct, neodpovídá.

Očima vyhledám Erwina. Běží směrem k malému plačícímu chlapečkovi, na kterého se bortí strop místnosti. Na poslední chvíli ho strká pryč, poté ho však sutiny zasypávají.

„NE!" křičím a po tváři mi stékají slzy. „NE!!!"

Běžím k místu, kde ho zasypaly cihly. Zběsile je odhrnuju a nacházím jeho ruku. Rychle odsunu zbytek cihel a spatřím jeho zaprášený obličej. Rozkašle se a pomalu se pohne.

„Přežil jsi to," vydechnu a vezmu jeho obličej do dlaní.

„Jo."

„Můžeš se hýbat?"

Pomůžu mu postavit se. Jakmile však došlápne na levou nohu, sykne bolestí a já ho musím podepřít, aby nespadl.
Táhnu ho mezi rozbořenými domy, mezi našimi zdevastovanými domy, které bývaly našimi domovy. Mezi rozpadlými paneláky vidím stát Kaspiana Montaina s jeho ženou Sylvou. Vedle postává Aaron, který se k nám okamžitě rozbíhá. Podpírá Erwina z druhé strany, takže se nám jde nyní mnohem lépe.

„Půjdeme do úkrytu?" ptám se, když se doplahočíme až ke Kaspianovi a Sylvě.

„Ne," zavrtí Kaspian rázně hlavou. „Tohle odnesou všichni. Naší jedinou záchranou jste teď vy."

Ukáže za sebe, kde mezi troskami právě přistává vrtulník. Ještě než se dotkne země z něj vyskakuje muž v dlouhém kabátu s bílými nášivkami na rukávu. Okamžitě v něm poznávám primátora Forteho. Běží k nám a po jeho boku spěchají čtyři ozbrojení vojáci.

„Jsem rád, že vás tady vidím všechny pohromadě," křičí, abychom ho slyšeli. „Nemáme moc času. Potřebuju dobrovolníky."

Kaspian ukáže na mě a poté na Erwina. U něj se však zarazí s pohledem upřeným na jeho nohu.
„Můj syn se nemůže zúčastnit," řekne a já vidím, jak Forte pomalu začíná ve tváři brunátnět.

„Nejde to zrušit," namítne pohotově. „Nabídl se, že půjde Nezúčastněné hledat, tak to musí dodržet."

„Ale vždyť je zraněný!" křikne na primátora Sylva a ochranářsky bere svého syna do náruče.

„Půjdu já," zasáhne Aaron. „Nabízím se místo něj."

„Ne," zachraptí Erwin, ale je to marné. Primátor přikývne a všechny nás zažene k vrtulníku. Jakmile jsme všichni uvnitř, vznášíme se do vzduchu.

„Je to náš poslední vzdušný prostředek," svěří se nám Forte. „Museli jsme do města poslat posily v autech, mám obavy, že nepřijedou včas."

„Jak jste to mohli dopustit?" zavrtí Kaspian hlavou. „Zemřou tam desítky lidí."

Uvědomím si, že jsme právě všichni přišli o domov. Don Verde vyhladil celé naše město a v nejbližší době ho obsadí. Jeho vojáci budou chodit po ulicích, které byly dříve naše.

„O vás ale bude postaráno, nebojte se, pane Montaine," ujišťuje ho primátor. „Jste náš nejvýznamnější obchodní partner. Vás nesmíme ztratit."

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když promluví, mi připadá stále méně sympatický.

Erwin sedí vedle mě a svírá mou ruku v ocelovém sevření.

„Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle," řekne zdrceně.

„Já to zvládnu," utěšuji ho. „Bude tam se mnou Aaron. Zvládneme to. Najdeme Nezúčastněné."

Vypadá, že chce něco říct, ale nakonec mi jen pohlédne do očí a smutně se usměje. Je mu jasné, že mě ztrácí každou vteřinou. Odcházím, ale nikdo to nemůže zastavit. Opírá se hlavou o mé rameno. Prohrábnu mu rukou vlasy plné prachu.

„Víš, co se může stát, pokud je opravdu najdete?" zeptá se. „Mohou vám vymazat paměť."

„Na tebe nezapomenu," řeknu a navzdory své náladě se usměju.

„Za chvíli bychom měli být v Kolonii," křikne primátor a ukáže z okna ven. „Přeletíme šrotiště a budeme u vašeho nového domu."

Erwin mi pohlédne starostlivě do očí. Oba víme, že život v Kolonii bude o dost složitější. Celé území spadá pod přímou správu Osvoboditelů. Je to jedno z největších území, které vlastní. Všechna ostatní jim stihl sebrat Don Verde. Lidé jsou tam nedůvěřiví a vše je pečlivě kontrolováno.

„Říkám si, že když člověk přežije napadení armádou Dona Verdeho," začnu, „přežije už všechno."

Erwin jen souhlasně přikývne. Není třeba cokoli dodávat.