Nemocniční souboj

50 6 2
                                    

Z pohledu Daniela

Když Veronika Leona políbila, vřela ve mě krev. Nikdy jsem si nemyslel, že mi to bude vadit, ale vadilo. 

Poté přešla k Alexovi, kterého políbila na tvář a poté ke mě. Chvíli váhala, ale nakonec jsem polibek dostal. Musela se vyhoupnout na špičky, jak byla malá. Usmála se a poté ladně odešla z pokoje. 

V tu chvíli mi to nepřipadalo divné, prostě chtěla chvilku o samotě. Jenže, když jsme se vrátili do bytu, Veronika tam nebyla. Což taky nebylo tak divné, ale poslední kapka byla, když jsem vešel do jejího pokoje, který byl čistě uklizený, ale nikde nebylo její jediný prádlo.  To už ve mě vyvolalo lehkou paniku a vzal jsem do ruky telefon a vytočil její číslo.

"Volané číslo neexistuje." Ozvalo se z telefonu. Nevěřícně jsem se díval na číslo, jestli není špatné, ale nebylo.

"Alexi!" Křikl jsem. Kluk vběhl do pokoje a v jeho čích jsem uviděl paniku. Ba dokonce i smutek.

"Zavolej Veronice" nařídil jsem mu. Vytáhl z kapsy svůj telefon a vytočil její číslo.

"Volané číslo neexistuje." 

V tu chvíli ve mě bouchli všechny saze. Otočil jsem se k dřevěným dveřím, které oddělovali pokoj a chodbu a vší silou jsem s nimi třískl. Rukami jsem si projel své bílé vlasy a cestoval po pokoji z jednoho rohu do druhého.

"Nikdy bych tomu nevěřil. Myslel jsem, že jsme rodina." řekl tiše Alex.  Vztekle jsem se na něj podíval. 

"Najdu jí" řekl jsem.

"Co když nechce, co když odešla právě proto? Opustila nás." Tohle byla poslední věta, kterou Alex stihl říct, než jsem se vytratil z pokoje.

Dny utíkali a Veronika se stále neukázala. Byl jsem čím dál více pod parou a Leon se stále neprobouzel. Možná, že je to tak dobře. Asi bych ho poslal na onen svět.

Ze dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce.

Leon konečně otevřel oči a první věc kterou viděl byl můj nehorázně nasranej ksicht. Musel jsem chodit opět cvičit, zejména box a jiné bojové sporty, abych si to vymlátil na někom. 

S Alexem jsme toho debila chodili navštěvovat častěji. Čím déle dělal, jako by se nic nestalo, tím více se plnil můj vztek do kyblíčku, no, spíše koryta. Pro krávu, stádo krav, na celé zemi. Začal jsem se za to docela i obdivovat. Kolik toho dokážu snést.

Alex na Veroniku nezapomněl, hledal jakoukoliv stopu po tom, kde je. Stejně jako já. První nápad byli její přátelé. Jenže oni nic nevěděli, ale slíbili, že se vynasnaží jí najít.

Leon se uzdravoval, více a více. Když ho propustili z nemocnice bylo to skoro čtvrt roku, co byla Veronika fuč.

"Máš kam jít?" Optal se Alex. Leon se usmál kamarádsky hodil ruku okolo Alexe a zasmál se. "Jasně že mám." Odpověděl a podíval se na mě.

"Na mě nekoukej ty kreténe, kvůli tobě je..." nedopověděl jsem větu protože jsem věděl, že se tím nic nezmění.

"Vím to, vím že je Veronika pryč." řekl s kamennou tváří. Čím mě docela zaskočil. Podíval jsem se na Alexe, který se na mě podíval omluvným pohledem. Vypadal jak spráskaný pes.

"Zkoušel jsi její rodinu?" optal se Leon.

Kývl jsem.

"A nic?"

"Ne, nic"

"Tak nechce být nalezena. Nech jí být, ona přileze." S touhle větou přelil to koryto. Alex pocítil, že jsem na pokraji sil a ustoupil o krok blíže ke mě. Ruku mi přiložil na hruď a mumlal nějaký slova, jenže já jsem byl tak nasraný jak nikdy v životě. 

"Ty-" procedil jsem mezi zuby a nakročil jsem k němu. Ač jsem věděl, že je Leon lepší v boji na blízko, hrála mi do karet jedna věc a to ta, že ležel několik měsíců na lůžku a nepohyboval se. Určitě byl slabý.  Ruku jsem zatnul v pěst a napřáhl se. Bez ohledu na Alexe, jsem se rozmáchl, a udeřil jsem Leona přímo do jeho zasraného ksichtu. 

To, že jsem si myslel, že mám navrch mi Leon okamžitě vyvrátil. 

A tak se z nemocničního pokoje se stal ring, na život a na smrt. 

FREE KILLER - TroubleKde žijí příběhy. Začni objevovat