„Tati." Hlesla jsem nejistě a pořád jsem netušila, jak zareaguje. Nešlo poznat vůbec nic. Dívali jsme se jeden druhému do očí a on najednou vstal. Odložil svou skelničku s pitím a udělal krok směrem ke mně. Byla jsem posraná až za ušima. Jediné co mi znělo v hlavě, byla jeho poslední slova, která mi tehdy řekl. Pro nás si mrtvá. Už nepatříš do naší rodiny.
„Pane bože Maddie, si to opravdu ty?" Pronesl tiše a já jsem najednou viděla radost v jeho obličeji. Jakoby mi ze srdce spadl celý kamenolom. Objal mě a mačkal k sobě snad ještě těsněji než Sebastian, který tam stál se založenýma rukama na prsou a na tváři mu hrál vítězoslavný úsměv. Mrknul na mě pohledem typu „já ti to říkál" a nalil si pití.
„Ty ...vyrostla si, strašně moc. Vždyť z tebe je už dospělá žena. Jak dlouho už to je?"
„Třináct let." Hlesla jsem a snažila se potlačit slzy, které se mi draly z očí.
„Ale co tady vlastně děláš?" Řekl najednou a zamračil se na Sebastiána.
„Potřebujeme pomoct a to jak kolem ní začali čmuchat, se mi nelíbilo. Tak jsem si řekl, že by bylo fajn, kdyby se ukázala a my byli zase kompletní rodina."
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpátky." Znovu mě objal a já jsem se chtěla nadechnout, abych mu řekla zbytek story, jenže Sebastián se na mě zamračil a naznačil mi ať mlčím. Nesouhlasila jsem s tím, ale znala jsem pravidla. Tohle jsem si měla uvědomit dřív, než jsem se do toho pustila. Znovu odejít tak lehké nebude.
„Málem bych zapomněl. Pánové. Má dcera Maddison. Tohle je Mark White. Pamatuješ si ho ještě?" Zaměřila jsem svou pozornost na staršího muže, který měl stejně jako můj otec šedé vlasy, ale jeho tvář nebyla tak sympatická. Ještě aby jo. Jako hlava celé téhle mafie musel vypadat přísně.
„Pane White, těší mě." Natáhla jsem k němu ruku a on se s úsměvem postavil.
„Mě také mladá dámo. Naposled jsem tě viděl, když si v deseti mlátila Sebastiána panenkou po hlavě a říkala jsi mi strýček Mrak." Smál se a to bylo dobré znamení. Já se smála taky. Vzpomněla jsem si, proč jsme mu tak říkali. Neustále vypadal jako bubák.
S ostatními jsem se seznámila taky. Nikoho z nich už jsme neznala. Byli to jejich nejužší spolupracovníci a vypadali mladší než otec a jeho přítel. Přítel a šéf zároveň. Co jsem si pamatovala, otec, vlastně celá naše rodina pro něj pracovala. On řídil celou mafii a my jsme byli jeho krytí. Otec byl jeden z nejlepších právníků a tak jim kryl zadek. A teď to podle všeho převzal Bastien.
„Navíc jsem taky zapomněl zmínit, že Maddie je skvělá doktorka. To se nám může hodit." Dodal Bastien a otec se rozzářil ještě víc.
„Takže si to dokázala? Stala ses lékařkou. Maminka by na tebe byla hrdá." Něžně jsem ho chytla za ruku a stiskla ji. Byl to důkaz toho, že mu rozumím. Otec nikdy nebyl ten typ, co dokázal nějak otevřeně projevovat city, takže už to co mi řekl, bylo na něj nezvykle emotivní.
Povídali jsme si tam všichni celou věčnost. Byla jsem ráda, že se moc nevyptávali na mé soukromí, protože jsem nemínila sdělovat nic, co nepotřebovali vědět. A Sebastián mi dost pomáhal.
„Je už pozdě, rozloučím se, ale zítra s vámi počítám na oběd. A s tebou taky Maddison. Má žena i chlapci tě určitě taky rádi uvidí." Líbnul mě na tvář Mark White a rozloučil se s ostatními, kteří ho brzy následovali.
„ Už bych taky měla jít. Dneska toho bylo hodně pro všechny." Chtěla jsem se zvednout k odchodu, ale otec mi to nedovolil.
„Přece nebudeš bydlet v nějakém hotelu, když už si konečně doma. Ještě teď někoho pošlu pro tvé věci a zůstaneš tady. A o tom se nebudu dohadovat."
A jak řekl, tak udělal. Všichni tři jsme zamířili do mého starého pokoje. Nebyl už takový jako kdysi. Udělali z něj pokoj pro hosty. Jedna tmavě fialová stěna hned za postelí, bílý nábytek a velké okna do zahrady. Líbila se mi i jeho nová podoba.
„Koupelna je tam, kde si ji pamatuješ." Mrkl Bastien ke dveřím napravo a já se zasmála.
„To jen pro jistotu, už si tu dlouho nebyla. Kdybys ráno nemohla najít kuchyň, zavolej." Plácla jsem ho po rameně a cítila jsem se překvapivě uvolněně.
„Sladce se vyspi, holčičko. Zítra si toho máme dost co říct." Políbil mě na čelo otec a pak společně s Bastienem opustili můj nový provizorní pokoj.
Z kufru, který mi za chvíli dorazil, jsem si vytáhla oblečení na spaní a sundala ze sebe ty šaty. Neměla jsem sílu jít ani do sprchy. Jen jsem se převlíkla a plácla sebou do peřin. Byla jsem doma. V mé hlavě to znělo divně. Netušila jsem teď, kde je můj domov. Stačil jeden večer a to všechno bylo zpátky. Jenže teď tam někde byla Rose a Sarah a já měla špatný pocit, že nejsou semnou. Ony dvě chyběly do mé představy o domově.
Ráno jsem se probudila nádherně odpočatá a svěží. Po sprše jsem se oblíkla do letních šatů a zamířila do kuchyně. Byla přesně tam, kde jsem si ji pamatovala. A dokonce tam stála i ta samá osoba.
„Molly, si to ty?" Vyjekla jsem a běžela jsem tu malou černošku, která nám celý život dělala hospodyni, obejmout.
„Slečno Maddie." Vydechla překvapeně, ale ve svém pevném objetí mě přijala.
„Strašně moc si mi chyběla. A ty tvoje lívance!" Smála jsem se a stírala si slzy dojetí stejně jako ona. Vždycky nás s Bastem kryla. Spoustu lumpárem dokázala ututlat tak, že se je otec nikdy nedozvěděl. Byla to naše kouzelná víla.
„Vyrostla jste v nádhernou mladou dámu." Řekla nadšeně, ale já se zamračila.
„Notak Molly, utírala si mi zadek jako malému špuntovi, přece mi teď nebudeš vykat. Pořád jsem to já."
„Přesně tak Molly. Přece bys tomu usmrkanci nechtěla vykat." Sebastián stál za mými zády a smál se.
„Vidím, že kuchyni si našla. Škoda."
„Vyrostla jsem, nezesenilněla jsem bratříčku." Sladce jsem se na něj usmála a posadila se k ostrůvku, jako tehdy.
„Dáte si vajíčka?" Zeptala se nás Molly a já nadšeně přikývla.
„Takže žádné cereálie, ovoce, jogurt, vegan sračky a podobně?" Prohlížel si mě se zaujetím Bastien.
„Zbláznil ses? To by mě po ránu zabilo. Není nad luxusní snídani." Odfrkla jsem si a cítila, jak mi kručí v břiše. Nevečeřela jsem.
„To je moje holka." Dal mi pusu do vlasů a nachystal nám kafe.
Otec přišel za malou chvíli a nadšeně nám všem přál dobré ráno. Společně jsme si sedli do jídelny, kde jsem se cpala jako bych týden nejedla a vyprávěla něco málo o svém životě. Lhala jsem snad v každé větě a neměla z toho vůbec dobrý pocit, ale musela jsem. Bastien se taky nepřiznal, že je semnou v kontaktu tak dlouho. Řekl, že mě našel a zavolal. Netušila jsem, proč na otce musíme hrát takové divadlo, ale pokud to mělo pomoct, byla jsem i ochotná tvrdit, že budu kandidovat na prezidenta.
Společným povídáním jsme vydrželi strávit celé dopoledne. Otec vypadal vesele a já jsem byla ráda, že mě tak přijal. Pak jsme se každý rozprchli svým směrem, protože nás čekal oběd u Whiteových. Moc dvakrát nadšená jsem nebyla. Stoprocentně se mě budou vyptávat a já doufala, že si budu pamatovat ty samé věci, co jsem řekla otci. Další problém byl, že jsem netušila co si vzít na sebe. Zas tolik věcí jsem si nezvala a hlavně jsem z toho světa byla tak dlouho pryč, že jsem netušila jaké dres cody vlastně dodržují. Proto jsem zvolila neutrální variantu. Krémové šaty s tenkými ramínky a volnou sukní posetou květy. Nikdy jsem nebyla na ty upnuté šatičky, ve kterých jde vidět každý jeden špíček. Spíš jsem je nenáviděla. Natáhla jsem se ještě pro hnědé sáčko a vlasy jsem si nechala padat volně na ramenou. Byla jsem na ně náležitě hrdá. Hnědá se zlatými odlesky se mi vždycky hrozně líbila, takže jsem se ani nikdy nenechala barvit. A delší vlasy se mi taky líbily víc, než krátké účesy, takže ty moje mi sahaly někam k lopatkám. Jedinou pro mě nevýhodou bylo, že se vlnily. Ale ne tak hezky jako ve všech filmech nebo seriálech. Na jednou místě to připomínalo tsunami a na tom druhém zase vlny klidného jezera. Takže nic moc. Nechtělo se mi je žehlit, takže jsem i se svými neposednými vlnami vyrazila k autu. Tentokrát jsme neměli řidiče, ale této role se chopil Bastien. Děkovala jsem bohu, že jsem si sedla dozadu, protože ten magor řídil jako hovado. Začala jsem pochybovat, jestli vůbec zvládnul autoškolu, nebo si řidičák opatřil méně oficiálním způsobem.
