Lásku najdeš v knihovně

Kapitola 5

Od té doby jsem na ně nemohla přestat myslet. Zvlášť na Sherlocka. Přišel za ním John a bydlí teď spolu? Nebo Johna Sherlock odstrašil svým prapodivným asociálním chováním?

Po nějaké době se Sherlock konečně objevil v knihovně. Byla jsem natolik zvědavá, co se dělo, že jsem přemohla stud a šla jsem za ním.

„Ehm... co vy a ten doktor? Jestli se můžu zeptat?" Samozřejmě jsem počítala s tím, že mi na mé ne příliš slušné otázky nejspíš neodpoví. Vždyť mě skoro neznal. I když, je to přece detektiv. Možná o mně ví víc než já sama.

„Co tím myslíte?" zeptal se, přestože mu bylo vidět na očích, že přesně ví, co tím myslím.

„Bydlíte spolu?" Dobře, to bylo dost neslušné. Jenže já to potřebovala vědět. Potřebovala jsem vědět, zda mám u Sherlocka alespoň nějakou malou šanci.

„Ano." odpověděl Sherlock s nečitelným výrazem.

Fajn. Měla bych být naštvaná. John Watson bydlí se Sherlockem Holmesem, dokonalým, chytrým a neskutečně nádherným mužem s bledou kůží a tmavými kudrlinami. Nemůžu říct, že bych nežárlila.

„Poslouchala jste náš rozhovor." To nebyla otázka.

„Já... no..." Červenám se? Určitě se červenám.

„To je jedno. Stejně to není tak, jak si myslíte," řekl Sherlock s jasnou hořkostí v hlase.

„A co si myslím?" Z mé otázky zazněla výzva. Určitě nedokázal poznat, co přesně si myslím. To prostě není možné.

„Myslíte si, že jsem gay a že mám o Johna romantický zájem. Jenže já mám o Johna zájem čistě kvůli jeho lékařským schopnostem a dalším kvalitám, které jsem stihl za tu dobu, co s ním bydlím poznat. John je můj kolega a nic víc."

„Vy jste opravdu génius."

Nechtěla jsem to říct nahlas. Ale to já občas dělám. Mluvím dřív, než si to pořádně rozmyslím.

Sherlock ale nevypadal příliš polichoceně, spíš naštvaně.

„Nechte mě teď být. A nestarejte se o mě a o Johna."

Tak to bylo zajímavé. Bydlí spolu. Jsou kolegové, ale nic víc. Když jsem je poprvé viděla spolu mluvit, zdálo se, že to mezi nimi jiskří. Jenže Sherlock to popřel. Mám u něj tedy šanci?