Zlodějka mysli

Jedna

Prodírám se kouřem. Oblaky popela mi pronikají do nosu a následně do plic. Nemůžu dýchat. Ale nezastavuji se. Touha zachránit Miu je příliš silná. A tak bojuji s dalšími a dalšími přívaly těchto šedých smítek. Zrak se mi mlží, nevidím nic. Vyděšeně sebou trhnu, když mi plamen olízne lýtko. Bolestně zaskučím, ale pokračuji. Překračuji dřeva, pořád se přidržuji něčeho, co předpokládám, že je kuchyňská linka. 

,,Mio!" snažím se zakřičet, ale zanikne to v dusivé kašlání. Příval adrenalinu přehluší bolest, která prostupuje mým lýtkem. Vyšlu do éteru svou mysl. Cítím tu hodně myslí. Projede mnou vlna zoufalství. Nedokážu je zachránit všechny. Snažím se zrychlit. Plameny jsou čím dál výš, čím dál blíž, zatímco kyslíku značně ubývá. Znovu zamířím do éteru. Přes rozpálené tváře mi stéká pot a já mám pocit, že shořím. Nejbližší člověk je ode mě něco přes metr. Zamířím k němu. Zaječím, když moje noha nedopadne na podlahu, ale na kůži. Okamžitě se k neznámé osobě skloním. Je to žena, řekla bych okolo dvaceti pěti let. Cítím spálené vlasy. Ohnu se k ní, abych zjistila, jestli dýchá. 

,,Callo, pozor!" slyším, jak někdo zakřičí a v tu chvíli do mě narazí cosi chlupatého. Odrazí mě to na stranu a já se rychle ohlédnu zpátky po ženě. Tam, kde jsem před chvílí seděla, se kroutí oheň. Spaluje naprosto vše, včetně té ženy. Otočím se na svého zachránce. Černý vlk stojí napravo ode mě. 

,,Dereku!" vlk zastříhá ušima. Dá čumák k zemi a začne se rychle pohybovat. Rychle se postavím a vyrazím za ním. Nemám sílu se zpět na ženu otočit a tak zbaběle doběhnu Dereka. V tom kouři nic nevidím. Slyším pronikavé zavytí někde po mé pravici. Vyrazím tím směrem. Konečně ho spatřím. Ohýbá se nad nějakým tělem a kňučí. Opět se k tělu sehnu. Mia. Derek našel Miu. Zkontroluji dýchání, i když si nejsem jistá, jestli ještě dýchám já, natož ona. Mám mžitky před očima. Místo vlka se tam zjeví osoba. 

,,Callo, odnesu ji. Pojď odsud!" promluví na mě Derek. 

,,Ne! Co když tu ještě někdo žije?" říkám, i když vím, že s tím stejně nic nevzmůžu. Cítím se vyčerpaná, můj mozek nedostává tolik kyslíku, kolik by potřeboval. Přesně takhle si představuji peklo. Pronikavé oči mě pozorují. 

,,Jdeme" vezme mě za ruku. Okamžitě se mu vytrhnu. 

,,Ne!" 

,,Dělej!" špičáky se mu prodlouží. 

,,Ne!" 

,,Chceš tady shořet za živa?" zatne ruku v pěst, zuby vyceněné. Otočím se směrem k plamenům. Směrem k ohořelé ženě. 

,,Jdu dál" oheň už se k nám blíží.  Vedle mě opět stane černý vlk a začne výt. Zvuk se odráží od zdí a je tak pronikavý, že mám pocit, že ho slyšeli i na zemi. ,,Vem tu Miu!" zakřičím na něj a udělám krok vpřed. Vyděšeně zaječím, když se přede mnou vynoří šedočerný vlk a cení na mě zuby. Rychle ucouvnu. Přede mě se přiřítí Derek a na vlka vycení zuby a vyštěkne. Šedočerný si mě nedůvěřivě měří pohledem. 

,,Okamžitě se proměň!" vydá povel už v lidské podobě a on tak učiní. Přede mnou se zjeví obyčejný kluk. Vysoký a svalnatý. Jeho vlasy mají lehčí odstín černé a oči šedivou barvu. Pořád na mě cení zuby a podezřívavě si mě prohlíží. 

,,Nech toho" Derek přede mnou stojí jako živý štít. Když vlk nepřestává, unikne mu tiché zavrčení. ,,Hned" 

,,Kdo je to?" při tom hlubokém chrapláku se otřesu. Stále se tváří bojovně, ale už alespoň necení zuby. 

,,Nemáme čas" odvětím stroze. Derek kývne hlavou. 

,,Jakeu, vezmi Miu, já se tady mezitím poperu s Callou" Jake udělá, co po něm Derek chce. Vezme Miu jako pytel brambor.