Královská krev

Nečekané

Antonine se zrovna chystal ulehnout do postele, když do pokoje vtrhne bez zaklepání zadýchaná stráž. „Neumíte klepat?!" Oboří se na dotyčného. „Já...já...velmi se omlouvám Vaše Veličenstvo, ale...je to naléhavé. Jedná se o Hraběnku...ona totiž..." Začne koktat a nervózně přešlapovat na místě s pohledem upřeným do země. Jako by mu něčí ruka sevřela srdce a pevněho zmáčkla. Čas jako by se zastavil, i kdyby se mu v tu chvíli začala propadat podlaha pod nohama, něco mu říká, že by to nevnímal. Do mozku se mu totiž bolestivě zavrtávalo pouze jedno jediné slovo a to bylo Hraběnka. „Isabell." Vypustí z úst a do pár vteřin je u něj. Chytne ho za ramena a začne s ním třást. „Co se stalo?! Okamžitě mi to povíš! A jestli, ne, tak tě nechám předhodit psům!" Vyjede na něj. To už z něj začne lézt, proč za ním přišel. „Její Jasnost byla po večeři unavená...a taksi šla lehnout. Dámy jí vyprovodily na lůžko...jak bylo jejich poviností. Ani ne do dvou hodin je probudil výkřik. Když otevřeli dveře, Hraběnka se už zmítala v prudkých křečích na posteli a měla potíže s dechem. Okamžitě jsme nechali poslat prolékaře..." „A?!" To už zaryje do jeho kůže prsty, že bolestí vykřikne. „Neví...můj králi...zvláště teď, když začla vykašlávat krev. Prý se s ničím takovým ještě nesetkal. Myslel jsem, že byste o tom chtěl vědět." Vypadne zněj, zatím co mu začnou slzet oči, což je způsobeno Antonineových pevným sevřením. Pustí ho proto a trochu poodstoupí, to ovšem jen z důvodu, aby si přes sebe něco přehodil. „Hned mě zavedeš za Hraběnkou! Bez diskuze!" Zaječí podrážděně a ten už rychle otevírá dveře, kterými sám před chvílí přišel, aby jeho rozkaz splnil.

Zvuky králových kroků se odraží na kamenné podlaze a nesou se dlouhou chodbou. Nikde se nezdržuje a s velkými obavamy, nakonec vstoupí do jejích komnat. Téměř svou bývalou milenku nepoznává. Ještě před pár hodinami se normálně bavili při večeři a teď leží zapadlá v posteli s pohublými tvářemi a splihlými vlasy zmáčenými potem na polštářích. „Tys přišel..." Zašeptá svým Španělským přízvukem přes rozpraskané rty a pokusí se opřít o ruce, ale místo toho se zhroutí zpátky do postele. „Pššš...nenamáhej se, Bello. Samozřejmě, že jsem přišel, ty bys udělala to samé." Naposledy jí tak řekl, když byla jeho milenkou. Ostatní v místnosti zcela ignoruje, ať už se mu klaní nebo ne. Všechnu pozornost soustředí na matku jeho nemanželských dětí. Ničí ho, ji vidět v tomhle stavu. Přejdek ní. A klekne si vedle její postele, přičemž jemně stiskne její pohublou paži. Zdá se jakoby lékař chtěl upozornit, že by se neměl vystavovat takovému nebezpečí, ale stačí jediný jeho pohled a neodváží se ani ceknout. „Jak k tomu došlo?" Obrátí se na něj nakonec sám, ale ani v tu chvíli se od Isabell vůbec neoddálí. „Řekněte, Jeho Veličenstvu, co jste řekli mě." Vybídne doktor její dámy a ti se pustí do popisování toho, co se stalo. Když skončí, lékař zopakuje to, co už mu tlumočil strážný: Že neví, oč se jedná. Mohl by to ještě prodiskutovat se svými kolegy, ale obává se nejhoršího. Prý si není jist, zda je na to dostatek času. „Raději byste měli uvažovat o posledním pomazání." Zní jeho odpověď. V podstatě řekl, že Isabell umírá a neexistuje naděje, že by to mohla přežít. Hraběnka se mezitím opět rozkašle, čímž zamaže svoji košili od krve a stejně tak Antoninovu ruku. Ten pozorně poslouchá jeho slova a jedna věc mu nejde na rozum. Před pěti hodinami byla zdravá a plná života a teď, aby ji strojili pohřeb? Žádná nemoc, kterou znal, nemá tak rychlý průběh, navíc si stěžovalana únavu a pak...TY KŘEČE...POTÍŽE S DECHEM...těmi to přece začalo! S hrůzou si uvědomí jediný možný závěr, který z toho plyne. „Není to nemoc." Zakroutí odmítavě hlavou. „Je to jed, jedná se o otravu." „Jak by se ale Hraběnce dostal do těla?" Namítne lékař. Vždy si s Isabell rozuměli beze slov, stačil na to jediný pohled a přesně tak to opět proběhne. Aniž by se musela namáhat s mluvením, dojdou oba ke stejnému závěru. To víno! Když se napila z jeho poháru. Ten jed byl určen jemu, ne jí. Ta číše byla otrávená, nevěděl to a nevědomky jí tak dal vypít jed, který byl určen pro něj. „Můj pohár z kterého jsem jí dal napít musel být otrávený. Chápete to?! Umírá, protože omylem vypila jed určený mě!" Před jeho hněvem všichni přítomní couvnou. I přes svůj stav se Isabell dotkne jeho ruky a slabě se pousměje. Snaží se ho uklidnit, jako to dělala vždy. Hlavou se mu honí jedna jediná otázka: Jak má žít dále bez ní? Stála po jeho boku už od počátku vlády, byla jedním z mála lidí, na které se mohl spolehnout. Vždy stála na jeho straně a teď...ji má ztratit. Aniž by si to připouštěl, zaujímala v jeho životě velmi významné místo i poté, co si ji už přestal zvát do postele, ale stále byla pro něj důležitá. Tak moc, že jí nemohla nikdy nahradit žádná jiná žena. Greer miloval, ale byl to jiný druh lásky, než který cítil k Isabell. Hraběnka mu pomohla vybudovat Navarru, dnešní úroveň země je i její zásluha, když skončil jejich vztah z toho romantického pohledu, tak přešel do politického partnerství a vzájemné důvěry. Greer byla pro něj naopak žena se kterou chtěl strávit zbytek života jako se svoji královnou, na kterou bude moci být pyšný, která mu pomůže řídit zemi, kterou s Isabell stvořili...„Dejte vědět místnímu knězi, že ho zde dnes večer bude potřeba. A..." Ta následující slova vypraví přes stažené hrdlo jen stěží. „...pošlete pro Hraběte. Řekněte mu, že...že mu král dává svolení se vrátit. Běžte...Všichni ven! Vypadněte!" Teprve, když se zavřou dveře za posledním člověkem, tak si Antonine dovolí dát volný průchod svým emocím. Nechtěl, aby ho viděli v tomhle stavu. Přiloží si její ruku ke rtům a políbí ji. „Isabell já..." Chtěl jí ještě toho tolik říct, ale náhle se mu nedostává slov. Jediné na, co se zmůže je opakování jejího jména Isabell, Isabell, Isabell...To už mu z očí začnou téct slzy, které není schopen dál zadržovat. Mísí se v tu chvíli v něm dva stejně silné pocity. Vztek na toho, kdo má tohle na svědomí a bolest nad ztrátou, kterou mu způsobil. Ať tohle vymyslel kdokoliv, tak ač navědomky, tak se mu podařilo ho zasáhnout na tom nejcitlivějším místě. Sám by to lépe nezvládl. I když Bella něco šeptá, postřehne jen pár slov z její mluvy, většinou jsou taková jako nevyčítej si to, musíš zůstat silný kvůli naším dětem atd. Přitom využívá jejich blízkosti a zajede mu svojí rukou do vlasů. Antonine se tomu nebrání, zvláště, když si uvědomí, že je to naposledy. Než kněz dorazí, má své emoce opět pod kontrolou.