Time Traveler

#0

Anthony Irwing

Pochodoval jsem nervózně po pokoji už tak nejméně hodinu... popravdě mi to vůbec nepomáhalo, ale nedokázal jsem přijít na nic lepšího, abych se aspoň trochu uklidnil. Důvod? Dnes jsem si oficiálně zpackal život, který stejně za chvíli zaručeně skončí v rukou mých rodičů, až jim dojde, kam jsem utekl, což jim pravděpodobně nebude trvat nějak dlouho.
"Já jsem takový debil, že to snad ani není možný... kdybych jenom držel hubu jako obvykle, tak by se nic nestalo. Ale ne, já dneska musím mít potřebu prosazovat svoje názory!" zamumlal jsem si pro sebe naštvaně a obešel další kolečko.
Po asi tak druhým maratonu koleček jsem si konečně sednul na postel, prohrábl si vlasy a chvíli zíral do prázdna. Najednou jsem uslyšel odemykání dveří... a je to v PANTOFLI!! JAKO VE VELKÝ DĚRAVÝ PANTOFLI!!!
Moje břicho se už nějakou tu dobu svíralo, jako by se mělo zbortit. Ještě k tomu přišli oni a mně nezbyde nic jiného než sejít dolů a hádat se s nima. Pokud to vůbec bude možné. Ani bych se nedivil, kdybych cestou ze schodů hodil šavli, protože na tohle opravdu žaludek nemám...
Chvíli jsem se sebou válčil, jestli za nima opravdu půjdu nebo si budu hrát na mrtvého brouka... Nakonec jsem se vzmužil, zvedl se a sešel do toho hrůzostrašného pekla, které tam na mě čekalo.
Došel jsem do obýváku, ve kterém kupodivu nikdo nebyl. A tak tedy jsem se vydal do kuchyně, v jenž také nikdo nebyl... No, abych řekl pravdu, tak se mi už zbytek domu prozkoumávat nechtěl a usoudil jsem, že to je znamení, abych se nejspíš vrátil zpátky do svého pokoje, dokud mám ještě čas. CHYBA. Když jsem se otáčel na zpátek, uviděl jsem tam stát mou nasranou matku s blížícím se otcem... super, dnes mám opravdu šťastný den. Jediné na co jsem se v tom okamžiku zmohl, bylo trapně se usmívat jako oslíček na fetu.
"No tady jsi!! Máš vůbec ponětí o tom, jakou dobu jsme tě hledali?! Co to vůbec mělo znamenat?! Víš moc dobře, jak těžké to bylo všechno zařídit a jak význa-" zasekla se uprostřed věty, poté co ji otec pevně stiskl na rameni, ale poté znovu spustila:
"...Uh. Na tohle zrovna nemáme čas. To si vyřídíme později, mladý muži." Dodala hrubým tónem a podívala se na hodinky, které nosila na levé ruce. Zhluboka se nadechla a pokračovala:
"Sice je už docela pozdě, ale myslím, že to ještě stihneme..." To mě zarazilo:
"Počkat, co stihneme?"
"To snad nemyslíš vážně? No přece, se ještě stihneme vrátit k Amandě a jejím rodičům a všechno to urovnat. Řekneme, třeba... že se ti přitížilo a že jsi začal plácat hlouposti z toho vedra a nic z toho jsi nemyslel vážně. Ano, to zní docela důvěryhodně. Cestou to ještě promyslíme, tak pojď!" a s tím mě chytla za ruku a začala vléct ke vchodovým dveřím. Ne... já tam nechci! Jako zázrakem se mi podařilo vyvlíknout se z matčiného pevného stisku a v tom zápětí se zastavila i ona a nevěřícně se na mě podívala. Vypadala, jako by čekala, až ze mě vypadne nějaké smysluplné odůvodnění, proč jsem to udělal. Ale místo toho jsem jí jenom oznámil:
"Nikam nejdu."
"Co jsi to řekl?" zarazila se matka.
"Řekl jsem, že nikam nejdu." zopakoval jsem hlasitěji, aby mě rodiče lépe slyšeli. Teď na mě oba koukali, jako bych řekl něco nehorázně skandálního.
"A k tomu máš přesně jaký důvod?" přidal se otec.
"J-já myslím, že svůj důvod jsem řekl už dávno u Amandy..." vykoktal jsem ze sebe.
"Jo, ten tvůj nesmyslný důvod...haha... že si jí nevezmeš... a to protože??" zeptala se mě.
"Protože ji jednoduše nemiluju." na to se mi nikdo neozval a tak jsem pokračoval:
"Není to tak, že bych ji nenáviděl nebo něco podobného. Je to moje dobrá kamarádka... možná i nejlepší, ale nic víc... prostě by to ani nešlo." To už zřejmě má matka neunesla, poněvadž na mě znenadání začala křičet:
"A to máš snad někoho lepšího nebo co?! Huh... no povídej ráda si poslechnu o té tvé vyvolené!!" Tady jsem začal ztrácet svůj znovu nalezený klid a potichu jsem odpověděl:
"Nikoho..."
"Co?!" vyjekla.
"Nikoho nemám!" pípl jsem nahlas.
"Tak to v tom případě nechápu, co máš za problém!! Lepší holku už si neseženeš!! Nebuď sobecký, ten sňatek nebude dobrý jen pro tebe, avšak také i pro nás. Ta holka má rodiče, se kterými můžeme uzavřít skvělý a výhodný obchod, pokud se vezmete. Jakmile to zrušíš, tak už se nám nikdy tak úžasná nabídka nenaskytne!!" snažila se mě marně přesvědčit, což se jí evidentně nedařilo. Začala mě totiž utvrzovat v přesvědčení, že mě nikdy neviděli jako vlastního syna, ale spíš jako další věc, se kterou mohou manipulovat a vytěžit z ní jejich oblíbené peníze... A tak jsem se rozhodl jim říct pravdu, o tom, kdo ve skutečnosti jsem a ukončit tuhle celou šarádu...
Zhluboka jsem se nadechl a spustil:
"Vlastně jeden velký problém, o kterým jsem se vám bál povědět, by se tu našel. Už nějakou dobu jsem vám chťel říct, že jsem-" Do toho mi skočila mamka:
"Ježiši, Anthony, posloucháš mě vůbec? Kolikrát ti budeme muset opakovat, že tudy cesta prostě nevede! Já chápu, že jsi ve věku, kdy se ti mnoho věcí zdá, že není správných."
"Mami... Počkej, tohle zrovna teď nemám na mysli-" marně jsem se snažil protestovat, avšak jsem byl opětovně přerušen:
"Ale až trochu zestárneš, tak nám určitě budeš vděčný za všechno, co jsme pro tebe udělali a bez starostí po nás převezmeš firmu." Pokusil jsem se ji znovu zastavit:
"Ne. Mami. Prosím, poslou-" nevyšlo mi to...protože jí to zřejmě nezajímá.
"Anthony! Jak dlouho se chceš se mnou o tomhle hádat?!" začala na mě zase zvyšovat hlas a mně se začali hroutit nervy:
"MAMI! Poslouchej mě!!" Teď už začala ječet:
"NE!! Ty poslouchej mě! Nevím, co se dneska s tebou stalo! Ale takhle se mnou mluvit nebudeš!! Prostě uděláš to, co ti říkám a tečka!!" A v ten moment jsem vybuchnul a řekl úplně všechno, co mi leželo na srdci:
"NEMŮŽU SI JI VZÍT, PROTOŽE JSEM GAY. TEPLEJ. HOMOSEXUÁL. ROZUMÍTE?!" Chvíli jsem byl zticha, stejně jako mí rodiče, až poté jsem si začal uvědomovat, že jsem se jim konečně přiznal...
Ovšem jsem to zřejmě dělat neměl, jelikož to co se právě přede mnou odehrávalo, by nechtělo spatřit žádné dítě na světě. Nezačali na mě řvát či mě bít... to ne... byly to ty jejich výrazy, které mě tak zarazily. V životě jsem neviděl na jejich tvářích takové zklamání a znechucení zároveň. Bolelo to, když na mě koukali tímhle způsobem, skoro jako bych byl monstrum. Náhle se ujmul slova můj táta:
" Takže ty jsi gay?" Tolik jsem to chtěl zapřít, říct, že jsem vtipkoval, ale nemohl jsem... už je moc pozdě, vzít to všechno zpět. Místo toho, jsem mu to jenom odkývnul.
"To se mi snad zdá... můj jediný syn je gay... fuj, jenom vyslovit to slovo se mi hnusí...A vůbec, jak dlouho to vlastně víš?!" zeptal se mě. Popravdě, se mi už nechtělo reagovat na žádné jeho otázky. Avšak jsem věděl, že by to mlčení ještě zhoršilo, a proto jsem stručně odpověděl:
"Asi pět let."
"Pane bože..." povzdychl si otec.
"Co teď s tebou jako máme udělat... takhle to přece nemůžeme nechat, to by nešlo." vyčetl mi táta. Nějakou dobu tam oba stáli a zřejmě přemýšleli nad tím, jak to se mnou bude dál. Bylo to velmi nepříjemné, jelikož jsem věděl, že to jejich "řešení", se kterým přijdou, pro mě nevypadá dobře. A kdo jiný, než moje matka, s tím jejich úžasným "řešením" přišel.
"Sice se zdá, že už je docela pozdě, avšak mohli by jsme ho zkusit poslat k nějakému doktorovi. Tedy nejlépe k psychologovi na terapii." navrhla a já nemohl uvěřit tomu, že si opravdu myslí, že se to dá vyléčit. Proto jsem se začal bránit:
"Já žádného lékaře nepotřebuju! Tohle není žádná nemoc ani duševní choroba, se kterou se můžeš léčit!!!" Na to mi mamka okamžitě odpověděla:
"A co nám jiného zbývá?! Buď se z toho vzpamatuješ nebo-" Do toho jsem jí skočil zase já:
"Nebo CO?! Mě vyhodíte na ulici a budete předstírat, že jsem se nikdy nenarodil??!"
...Ticho. Nikdo z nich mi nebyl schopný říct ani 'ň'. Jediné, co udělali, bylo, že sklopili hlavy k zemi a nic neřekli.
"T-takže by jste mě opravdu vykopli z domu..." nedokázal jsem to pobrat.
"Anthony... musíš pochopit, jak moc by to zničilo naší reputaci, kdyby se zjistilo, že jsi na kluky. To si prostě nemůžeme dovolit, vzhledem k našemu postavení ve spol-" mluvila dál a dál... Vadilo mi to...už jsem ji nedokázal poslouchat.... Ale ona pořád mluvila... Přestaň... dokola to samý... Tak už dost! To stačí!! --
"Drž už hubu!!" konečně jsem jí zastavil v tom jejím žvatlání:
"Už mám dost těch vašich debilních keců! Dost toho, jak mi neustále řídíte MŮJ život!! Na ničem jiném, než na té vaší 'reputaci' a penězům vám nikdy nezáleželo. Vždycky vám bylo ukradený, co si myslím a čím chci být. Kdyby jste mě měli opravdu rádi, tak by vám bylo jedno, jaký js-" ...Zastavila mě až palčivá bolest na tváři. Dostal jsem facku, tak silnou, že jsem měl problém nespadnout na zem.
"Tohle bylo naposledy, co jses na nás opovážil zvýšit hlas! Je ti to jasný?! A už v žádným případě tě nenecháme pošpinit jméno naší rodiny tím, že budeš jedním z těch ohavných homoušů! Buď budeš hodný kluk a usnadníš nám mnoho práce a starostí, nebo si můžeš jít sbalit věci a odejít." prohlásil otec. Cítil jsem jak se mi začali plnit oči slzami. Už tu nehodlám být ani minutu, a tak jsem jim s klepajícím hlasem oznámil:
"J-já vám to tedy usnadním." A s posledními silami jsem se rozeběhl ke vchodovým dveřím. Vyrazil jsem z nich a běžel, co nejrychleji a co nejdál jsem mohl. Chtěl jsem opustit tohle místo, jenž jsem tak dlouho nazýval domovem.
Kvůli mým návalům slz jsem skoro neviděl ani na krok, přesto jsem nemohl zastavit. Prostě nemohl... nevěděl jsem, kam to vlastně utíkám, ale na tom mi nezáleželo. Chci jen pryč od tohohle místa. Už nemám chuť žít v tomhle světě. Prázdném světě, který je plný falešných a sobeckých lidí.
A jak jsem tak běžel, tak se mi znenadání hrozně zamotala hlava, a proto jsem musel zastavit a sednout si na zem. Bylo to divné, ještě nikdy se mi takhle hlava nezatočila. Po chvíli se přidala i prudká bolest. Myslel jsem, že mi v tom okamžiku praskne hlava. Z tranzu mě až dostalo náhlé zatroubení auta. Až v ten moment jsem si uvědomil, že sedím na silnici, a tak jsem rychle uhnul na chodník... Poté jsem si všimnul, že mě ta příšerná bolest hlavy záhadně přešla... Nějakou dobu jsem tam nehybně stál a přemýšlel, jestli to je normální. Potom jsem se rozhodl porozhlédnout se po okolí, abych věděl, kam jsem to vlastně utekl... A jak jsem si ho tak prohlížel, tak mě napadala pouze jediná otázka. Počkat, kde to jsem?
Asi bych měl vědět, ve který části města se nacházím, poněvadž tu bydlím... Ale já vůbec nic nepoznávám. Přece nemůžu být v jiném městě... takový běžec nejsem... A proto jsem se ještě jednou podíval po okolí.

No, nejen jsem zjistil, že tahle ulice je divná, ale především tu byly i zvláštní druhy aut, které jsem v životě neviděl. Podivní tu byli i lidé. Nosili úplně jiné oblečení, než na co jsem byl zvyklý. Někteří z nich měli i nějakou podivnou krabičku v ruce, na kterou pořád šmatali. Nic, co se tu dělo nedávalo smysl...

Co se tu k sakru děje?

> Ahojky lidi, kteří to zvládli dočíst až sem. 😂 Doufám, že se vám tato kapitolka aspoň trochu líbila, jelikož toto je poprvé, co něco takového píšu. 😅😃Takže to kdyžtak berte s rezervou, třeba se časem i zlepším. 😂😂 Ano... časem. 😂
Tak se jdu opičit po Tomoe a také vám představím svojí postavu Anthonyho:

- 19 let
- výška ~ 175cm
- Je to vcelku nemehlo, obzvlášt teda na elektroniku... což docela dává smysl, protože je z jiné doby (70.léta...takže).
- Jelikož je ze 70.let, tak si asi umíte představit, že nosí 'nádherné' oblečení... Prosím nepředstavujte si zvonáče ty opravdu nemá. 😂 Jinak má rád snad všechny barvy a má pihy... yay~

A kdyby jste chtěli, tak sem můžete hodit ⭐️ nebo 💬. 😄 ~BittersweetJane~