Poslední lady

4. kapitola

Na oběd se sešli všichni čtyři sourozenci v jídelně a nezapomněli se také podělit o své zážitky.
,,Víte, co mně a Saphir řekla květinářka?” ptal se pobaveně Roderik svých dvou mladších bratrů.
,,No, tak povídej,” pobízel jej mladší Marcos.
,,Že prej nám přeje do budoucna hodně společného štěstí. Nevíte, jak to myslela?”
Oba hoši vyprskli smíchy.
,,Asi to pochopila, že se budete brát vy dva,” vysoukal ze sebe Lionel a nepřestával se smát, avšak jeho nejstaršímu bratrovi a sestře moc do smíchu nebylo.
,,Ale vždyť to vůbec nedává smysl. Je zvykem, že snoubenci se setkají až při obřadu,” namítala Saphir.
,,Sestřičko. Pochop, že prostí lidé tyhle
zvyky neznají. U nich se berou lidé, kteří se znají již léta,” vysvětloval Marcos.
,,To ses musela chovat jako pěkně puntičkářská nevěsta,” pravil Lionel a začal se znova smát.
,,Já nechápu, co je na tom k smíchu,” docházela trpělivost dívce.
,,Byl by z vás opravdu krásný pár,” řekl ironicky Marcos a opět vybuchl smíchy.
,,No tak, uklidněte se a raději jí vysvětlete, že nemá tak utrácet,” snažil se rozhovor nést jiným směrem Rodrik.
Oba hoši se stěží utišili a chystali se k dívce promluvit, ale ona byla rychlejší.
,,Prosím tebe. Zatím jsem vybrala pouze pár kytek,” bránila se.
,,Pár kytek? Vždyť toho bude hromada!,” okřikl ji nejstarší bratr.
,,Kdyby to bylo jenom na mně, tak vyzdobím i vchodovou halu a zevnějšek.”
,,Je to moje svatba, tak proč si nemohu říci, co chci já?”
,,Proč? Pochop, že žádná nevěsta nestojí o prostou svatbu s kopretinami. Každá chce mít tu nejkrásnější,” pravila Saphira.
Její nejstarší bratr se s ní již nechtěl dál dohadovat, a tak jenom přikývl hlavou.
,,Jo a abych nezapomněla. Po obědě se všichni dostavte do Roderikova pokoje. Přijde krejčí, aby mohl všem ušít nové šaty,” doplnila ještě dívka.
,,Je to nutné? My si můžeme obléci i to, co jsme měli na dědečkově pohřbu,” snažil se jí to vymluvit Lionel.
,,Ano, je to nutné. Dědečkův pohřeb byl před pěti lety. Tohle je výjimečná událost. Na tu musíme mít nové oblečení, tak vás chci za chvíli vidět u Roderika,” odpověděla Saphira a opustila jídelnu.
,,Ona se úplně zbláznila. Takhle zrujnuje celou naši pokladnu. Copak není jedno, co budeme mít s Lionelem na sobě?” ptal se Marcos.
,,Přesně. Nezáleží přeci na tom, jak moc dobře a reprezentativně budeme jako rodina vypadat. Záleží na tom, že se nadosmrti spojí dva lidé,” řekl Lionel a ihned vybuchl smíchy.
,,Co tě tak rozesmálo?” ptal se jej Rodrik.
,,Bratře, uvědomuješ si, že budeš muset žít celý život s jednou ženou? Co když bude ošklivá, nebo tlustá,” odpověděl Lionel a znovu se začal smát. Tentokrát se k němu přidal i mladší Marcos.
Roderik dosti znejistěl a beze slova odešel pryč.

Chvíli po obědě se do hradu dostavil i místní krejčí. Služka jej zavedla do  pokoje nejstaršího hocha, kde již nějakou chvíli beze slova vyčkávali Saphira s Roderikem. Když zahlédli staršího muže přede dveřmi, ihned šli blíže a pokynuli mu, aby vešel dovnitř.
,,Zaslechl jsem něco o tom, že se zde bude konat velká sláva. Tak jaký oděv si ráčíte na tuto významnou příležitost obléknout?” ptal se muž.
,,Určitě zvolíme to nejlepší, co máte,” odpověděla za bratra Saphira a Roderik jenom zakoulel očima.
,,A jak by jste si to představovali?,” vyptával se dále krejčí.
V tu chvíli do pokoje rychle vběhli dva mladší bratři Lionel s Marcosem.
,,Omlouváme se za spoždění, ale...,” Marcos to ani nestačil dořeknout a opět se i s Lionelem začali smát.
,,Jsme rádi, že jste se uráčili přijít, ale neuškodilo by, kdyby jste se konečně chovali slušně,” řekla jim naštvaně Saphir.
Hoši se s ní nechtěli hádat, a tak raději zmlkli.
Postupně si je všechny krejčí měřil. Když byl s prací hotov, rozloučil se se všemi a Saphira ho ochotně doprovodila k východu. Poté dívka hodlala ještě zajít do kuchyně, zařídit svatební menu, když vtom jí k nohám přiletěl meč. Hlasitě dopadl na mramorovou podlahu, až se dívka musela chytnout na uši. Dlouho však neváhala a ihned se rozhlédla kolem, kdo po ní ten meč hodil. Pár metrů od sebe spatřila svého nejstaršího bratra Roderika s svým mečem v ruce.
,,No tak co lady Umber. Zkusíš to?” popichoval svou sestru a zároveň ukazoval na meč u jejich nohou. Věděl totiž, že jeho sestra jako malá se vždy chtěla naučit bojovat, jen jí to nikdy rodiče nedovolili.
,,Nemám čas,” odpověděla dotčeně dívka a kopla meč směrem k bratrovi.
,,Vždyť to byl vždy tvůj velký sen.”
,,Už nejsem malá holka. Ty časy, kdy jsem o tom snila, jsou už dávno pryč,” řekla dívka a odešla pryč.

Po nějaké době jsem tu s další kapitolou. Děkuji za všechna přečtení a votes. Doufám, že se bude líbit.😊😍