Láska na první pohled

24. kapitola

Vzal jsem si od něj helmu a podíval se na něj "miluji tě" zašeptal jsem a silně ho objal. Následně políbil. Odtáhl jsem se od něj a vyšel, když vyšel i on, tak jsem zamkl. Šel jsem vedle něj ke garážím k jeho motorce.

Nastartoval jsem a počkal až nasedne za mě, nasadil jsem si helmu. "Když budu muset zabočit doprava, tak mi poklepej na pravé rameno, když doleva tam na levé ano, až budu muset zastavit stiskni obě, ano?" poté jsem se rozjel.

Nasucho jsem polkl a kývl na souhlas, za chvíli jsme byli kousek od našeho domečku a já mu stiskl ramena jak řekl. Jinak by cesta trvala asi hodinu a půl. Slezl jsem dolů a sundal si helmu. Jindy by mne uvítal veselý psí štěkot. Když jsem si na to vzpomněl, tak se mi z očí spustily slzy po tvářích dolů.

Chcípl jsem motorku a sundal si helmu. Ihned jsem objal Nikka, ze všeho nejvíc teď potřebuje oporu.

Objetí jsem mu oplatil. Když jsem se odtáhl, tak bez jediného slova odemkl dveře a šel dovnitř "tati?" špitl jsem. Vyšel z kuchyně a šel ke mne, když mne objal, tak jsem mu objetí oplatil "můžeme jít hned zítra do útulku a vybrat si dalšího, co ty na to?" pousmál jsem se na něj a on jen kývl na souhlas.

"Ahoj Filippe," pozdravil jsem. A nechápavě na ně hleděl, ale i tak jsem se snažil tvářit normálně.

"Čau" zamručel směrem k Rufusovi "tak, pojďte na zahradu se s ním naposledy rozloučit" vydechl otec a já šel na zahradu. Když jsem tam Ronnieho viděl ležet a vedle něj byl vykopaný hrob a hrobař, okamžitě jsem začal brečet.

Následoval jsem je. Teprve teď jsem pochopil o co se jedná. Nikko se opět rozbrečel, objal jsem jej a konejšivě jej hladil po vlasech.

Tiskl jsem se na Rufuse a díval se, jak hrobař pokládá Ronnieho do jámy a začíná ho zakopávat.

Nerad vidím Nikka smutného, ale v této situaci toho moc nezmůžu. Tak moc jsem mu chtěl pomoct, ale nemám jak. Mohu jej jen objímat a snažit se jej marně utěšit.

"Dožil se nádherného věku" zašeptal jsem na konec. "Chcete přespat, nebo už pojedete?" zeptal se nás otec. Vůbec jsem nevěděl. "Myslím, že nebude nejlepší, když tu zůstanu" řekl jsem nakonec.

Stále jsem jej k sobě tiskl a hladil jej. "Filippe? Budeš na mě pak mít chvilku?" Otázal jsem se jej.

Otec kývl na souhlas "Nikko, běž počkat na Rufuse venku" pousmál se na mne otec "fajn" zašeptal jsem a odtáhl se od Rufuse. Šel jsem před dům k jeho motorce.

"Nikko nechtěl abych ti cokoli říkal, ale podle mě by si to vědět měl, Nikko nedávno na koleji zkolaboval, říkal, že to není poprvé a že je to prý v pořádku, že o tom víš," cítím jsem jak zrazuji Nikka, ale já mu to musel říct, jedná se o jeho zdraví.

Pohled Filippa:

"C-co?" zakoktal jsem nevěřícně. "Co to kecáš? To není možný, chápeš? On je v pořádku" nechtěl jsem mu věřit, vždyť Nikko je v pořádku.

"Ano, je v pořádku, nic mu není, nevšiml sis, že by dřív třeba málo jedl, nebo tak něco?" Otázal jsem se jej. On mu to opravdu neřekl. To je ale pitomec.

"Vždy jedl a byl v pořádku, nevím co mu hráblo nebo tak. Jednou se stalo, že přestal jíst, ale to bylo po rozvodu s mou manželkou, byl smutný a nedalo se s ním nijak mluvit. Rozvedl jsem se s ní, jelikož mne podváděla." odpověděl jsem mu zamyšleně.

"Zkusím s ním o tom všem promluvit, popravdě jsem jej o tobě nebo o jeho mámě nikdy neslyšel mluvit," tak koukám, že ani on to neměl v životě jednoduché. Chci aby se mi se vším svěřil, aby se mi otevřel.