Pot mi tekl potůčkami po obličeji tak,že kdybych byla v Africe,byla bych za tuhle vlnu tekutin vděčná. Ono by se to dalo v pořádku snést, kdyby hned vedle, kolem mě a přede mnou nestály lidi. Spousta lidí v malé vlakové předsíni. Jak bylo později zřejmé nevyvedlo tohle říjnové horko z míry jen mě, ale i kluka,který se za jízdy snažil vypáčit dveře a o hlavu menší holku, která se nejspíš modlila, aby mé Niagáry nezasáhly i ji. Úspěšně jsem se odhodlala sednout si k právu a před Vojtou dělat, že se mnou asi něco je,když mu neodepisuju na fb. Peníze,které jsem měla původně na program do školy jsem utratila za oblečení. Na chvíli jsem se cítila strašně fajn, jedinou malou chybkou je, že nevím jestli to obleču. Trocha štěstí na mě třeba padla z pavouka, který mi přistál na hlavě. No nevím jestli jsem to štěstí nepoužila už když se mi ho úspěšně podařilo odhodit z vlasů. Cestou domů jsem potkala bývalou paní učitelku třídní, byla opět tak přirozeně vtipná až jsem se musela pousmát, i když mi bylo totální horko.
