Milý tatínku...

Naše rodina

Pohled Hope :

Milý tatínku,
Po dlouhé době píšu já. Tvoje dcera Hope.

Nechci číst za nic na světě. Prostě nechci. Bojím se, co se dozvím.
Nechci se rozbrečet. Vím, že by se nic nestalo, ale prostě nechci přidělávat Sáře starosti.
Vzchopila jsem se. A začala jsem číst.

Rebekah je hrozně milá. Má stejně jako vy nebo Freya blonďaté vlasy.
Má ráda nakupování. Ale hlavně si potrpí na luxusních věcech. Je jedno jestli se už jedná o oblečení nebo nábytku. Či místo, kde může strávit klidně jen jednu noc. Prostě to musí být luxusní.
Ale stejně tak jako každý, má i ona své slabé stránky. A teď nemluvím o rodině. Ta je slabinou pro každého. Mluvím tu o něčem zcela jiném.
Vaše teta se dokáže velmi rychle zamilovat. Stačí, aby s ní muž prohodil pouze jedno slovo a ona je schopná se do něj zamilovat.
To je celá ona. Kvůli tomu se občas stalo, že skončila v rakvi s dýkou v srdci. Byla to její slabina, která často ohrožovala celou prchající rodinu před jejich otcem Mikaelem, který se je pokoušel najít a zabít. Teda hlavně vašeho tatínka.

Musela jsem na chvíli přestat číst, protože jsem přes krůpěj slz, které mi tekly z očích, neviděla. Nejhorší na tom všem bylo, že mi ty slzy padaly na maminčin starý deník.
Jelikož jsem nechtěla, aby se zašpinil nebo zamokřal, posunula jsem ho kousek od sebe.
Nedivte se, že pláčum. Ale ono to není zrovna nejlepší situace. Když na své čtrnácté narozeniny přijdete o mámu. Jediné, co vám po ní zůstane je starý zaprášený polorozpadlý deník. Dobře jenom s tou jednou věcí bych zajisté nepřežila. Ještě tu mám svoji starší sestru. Nevím, co bych měl bez ní počala.
"Jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá." začala se strachovat Sarah.
"Jo jsem v pořádku. Neboj. Jo ohledně té bledosti ty máš co říkat" odpověděla jsem. Snažila jsem se nepotahovat. Jenže můj plán nějak nevyšel. Jakmile jsem promluvila, začala jsem plakat.
"Neboj my to zvládneme. Jsme přece Mikaelsonové. Ne?" snažila se mě uklidnit Sára. Obejmula mě.
A tak jsme klečely na kolenou ve velmi silném objetí. Jak jsme tam tak klečely a jedna druhé plakaly na rameni, uvědomovaly jsme si, že jsme na všechno sami.
Ale dokud jsme měly jedna druhou nic nás nemohlo porazit.
Největší paradox na tom všem bylo to, jaký je nás pravý věk. Když nad tím tak přemýšlím, zjišťuji, že je nám pouze čtrnáct. Ne že bych to nevěděla.
Nechápu to. My - já a Sára musíme řešit problémy ve stylu : Co budeme děla? Máme hledat lék? Nic jiného nám nezbývá, takže asi jo. Nebo snad budeme hledat tátu?
Co budeme jíst? Jak to bude ze školou? Jak najdeme tatínka? Mamka to dělala tak, že přes den hledala lék a přes noc zase taťku. Máme to snad dělat taky tak? Ale kdy budeme spát? Mamka prý byla ráda, když naspala 2 hodiny denně.
Zato normální teenagerky našeho věku, řeší problémy ve stylu : Jsou ty legíny vůbec in? Hodí se vůbec k tomu tričku? Nevypadám v tom moc tlustá? Vlasy do culíku, do drdolu nebo nechat rozpuštěné?
Nebo: Líbím se mu? Jak dopadne písemka? Nebude doufám za pět.
Obyčejná holka si myslí, že má největší problémy, ale to vůbec není pravda. Oni se nemusí o sebe postarat samy. Zato mi ale ano
Sára začala listovat deníkem, jestli tam nenajde nějaké další informace o léků.
To co tam našla nás překvapilo. Byl to dopis.

Pokračování příště.
Jak se vám to líbilo.
Pište prosím komentáře.
Tak co myslíte, že bude v tom dopise? To se dozvíte v další kapitole.