Dotek smrti

Nežít

Původní malátnost nahradil úplně nový příval energie. Přemýšlela jsem, jak dlouho ve mně eagles zůstane. Věděla jsem, že některé drogy dostanete z těla ven pocením nebo striktním dodržováním pitného režimu. Ale něco mi říkalo, že s eagles to tak jednoduché nebude. Já blbá se zapomněla zeptat, jaké jsou její další účinky. 

Moje tělo chtělo běžet. Já ovšem svůj krok stále zpomalovala. Slunce zapadalo a už na mě nejspíš čekali, ale já si s každým krokem připadala, jako kdybych šla na popravu. Těžkla mi ramena pod váhou mých rozhodnutí. Měla jsem možnost alespoň částečně nahradit mé rodině ušlý zisk za mou práci, ale já se rozhodla sobecky. Jako už mnohokrát před tím jsem chybovala. 

Nevěděla jsem, co čekat. Nevěděla jsem vůbec nic. S každým dalším krokem mi taška na rameni přišla těžší. A jak jsem se blížila k budově rady, honosné a hezky obehnané hradbami, můj tep se zrychloval.

Přímo před hlavní bránou stála trojice ministrů vyčkávajících na mě. Kousek vedle nich stál ještě mladší muž. Narovnala jsem se a s vystrčenou bradou k nim co nejjistějším krokem nakráčela. Zastavila jsem se kousek od nich a na zem shodila svou potrhanou tašku. 

Michaya Asthon i druhý ministr mě tiše pozorovali. Žádné pozdravy. Všichni vypadali nějak zkroušeně. Žena v rudém kabátě se mi ani nepodívala do očí. 

„Ministři," pozdravila jsem a doufala, že je z mého tónu otázka zřetelná. Pohledem jsem zavadila o chlapce. Tiše mě sledoval zkoumavým pohledem. Hlavu s neučesanými havraními vlasy měl stočenou ke straně. Sjela jsem ho pohledem. Byl celý oblečený v černé. Černé kalhoty, kabát a rukavice. Jen řetízek hodinek byl stříbrný. Napadlo mě, že mě možná právě on odvede k hranici. Přeci jen mě nepošlou samotnou.

Asthon přikývl a pohled stočil k botám. To ticho mě začínalo deptat. Co se to sakra děje? Proč nic neříkají?

„Změnily se plány," oznámil mi podsaditý vousatý ministr. „Ty k hranicím bohužel nepojedeš." Periferně jsem zaznamenala, jak se chlapec napjal.

Bohužel? Srdce mi poskočilo. Nechají mě doma!

Michaya si všiml mého radostného pohledu a hlasitě polkl. Pak laxně mávl rukou s nespočetně prsteny směrem k chlapci a ten ke mně vykročil. Celá zmatená jsem mezi nimi těkala pohledy. 

„Počkat, co to znamená? Co se mnou bude?" vyjekla jsem.
Ale nikdo neodpověděl. Žena se dívala jinam, ministr s plnovousem se zájmem sledoval chlapce a Asthon pomalu odcházel. 

Srdce mi začalo bít ještě rychleji. Vůbec jsem nechápala, co se mi to právě odehrává před očima. Instinktivně jsem ustoupila, když byl chlapec už téměř na dosah. Zastavil se a začal si elegantně sundávat rukavice. Jeho zrak spočíval na mně. Téměř jsem v té půlnoční modři nerozeznala zorničky. 

Sundal si jednu rukavici a potom tu druhou. Bylo to téměř hypnotizující. Když si rukavice vkládal do kapsy kabátu, všimla jsem si černé značky na jeho dlani. Paprsky černé hvězdy se mu rozpínaly po celé ruce.

Hrklo mnou poznání. Přísahala bych, že moje srdce vynechalo úder, když jsem si tu značku spojila s Ochránci života. Šokovaně jsem ustoupila o dalších pár kroků dál. Po tváři mu přejel samolibý úšklebek, ale nevzrušeně mě nechal dál ustupovat.

Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat. Ochránce si přišel pro mě – to bylo víc než jasné. Nevěděla jsem proč. Vždyť já nikomu neublížila. Slyšela jsem toho o nich mnoho, ale popravdě jsem zrovna je považovala za výplod fantazie Birninských opilců. Tedy před tím, co si jeden z nich přišel pro mého otce.