Na konci duhy

26. kapitola

Stála za dveřmi svého kabinetu a poslouchala hemžení studentů v učebně. První hodina a zrovna s jedním z vyšších ročníků. Co by dala za to, kdyby měla ročník první. Cítila se ale odhodlaně, na žádné zaváhání nebyl čas ani místo. Musela udělat výborný dojem a to měla taky v plánu. Zhluboka se nadechla a prudce rozrazila dveře. Zaregistrovalo ji jenom málo studentů. Přimhouřila oči a hlasitě si odkašlala. Získala dalších několik párů očí, ale neustále se spolu část třídy vybavovala a výskala, zvláště ta v zelených hábitech. Nečekaně vytasila hůlku a obkroužila s ní velký oblouk. Vylétl z ní zelený blesk přímo doprostřed učebny a rozprskl se na všechny strany.

„Ticho!" zahřměla současně s malým ohňostrojem, čímž si vysloužila pozornost úplně všech. Scházela velmi pomalu schod za schodem s pevně stisknutými rty a přimhouřenými víčky se rozhlížela po všech žácích. „Jak jistě víte, od dnešního dne vás budu vyučovat Obranu proti černé magii. Jmenuji se Constance Vall de Mosso, s čím jste dozajista také všichni seznámeni." Mluvila tiše, ale přes to zřetelně. Pomalu procházela mezi lavicemi a snažila se získat autoritu hned napoprvé. Na konci uličky se prudce otočila a založila si ruce na hrudi. „Hm," odfrkla si a dala si dostatečně záležet na svém nepřístupném a povýšeném výrazu. „Jak mám možnost vidět, získala jsem si náležitě vaši pozornost, což mne nesmírně těší," a rozešla se uličkou zpět ke katedře. „Důrazně vás upozorňuji, že v mých hodinách nestrpím jakoukoliv nekázeň," pokračovala dál, aniž by se ohlížela, za to ji pozorovali všichni. Někteří se zájmem, jiní s odporem a nebáli se to svými výrazy dávat najevo.

„Můj otec mi říkal, že vás vyhodili z ministerstva," přerušil její monolog bělovlasý chlapec sedící v poslední lavici. Učebnou to zašumělo. Connie se zastavila. Srdce se jí rozbušilo. Nasadila ještě nečitelnější výraz a s malou dušičkou se otočila k narušiteli. Prohlédla si ho od hlavy k patě nebo spíš to, co bylo z pod lavice vidět, a zdvihla bradu. Provokativně se ušklíbla a velmi pomalým krokem se rozešla směrem k němu.

„Špičatý nos, bílé vlasy, nepřijatelné řeči... vy jste dozajista pan... Malfoy," procedila skrz zaťaté zuby a opřela se rukama o jeho lavici. Zapíchla své smaragdové oči do jeho šedivých. Draco se snažil vypadat nad věcí, ale odvaha ho opouštěla. Měl za to, že se profesorka zhroutí jako domeček z karet. Ta ale ani na vteřinu nezaváhala, hlas se jí vůbec nezatřásl, i když uvnitř se cítila jako roztřesená malá holčička. „Jste opravdový syn svého otce... bohužel," zašeptala a opět se napřímila. Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho. Všichni čekali na vyjádření své nové kantorky. „Máte pravdu, pane Malfoyi, a proto jsem tady, abych vás všechny naučila, jak rozlišit, co je správné a co ne. A samozřejmě i tu omáčku kolem," mávla ledabyle rukou. Znovu se pomalu opřela rukama o jeho lavici, naklonila se blíž k Dracovi a sjela pohledem i po jeho nohsledech. „Být vámi, tak bych již zbytek hodiny mlčela, pokud nebudete vyzván. Mohlo by to mít pro vás nemilé důsledky," a pohnula obočím se zkřiveným úšklebkem ve tváři. „Za vaši drzost srážím Zmijozelu deset bodů. Pokračujte a vysloužíte si školní trest. Nějaké dotazy?" Mile se usmála a zamrkala svými dlouhými řasami. Malfoy ji propaloval pohledem a měl co dělat, aby po ní nevrhl nějakou adekvátní kletbu a přitom skřípal zuby. „Skvělé, jsem opravdu potěšena, že si tak rozumíme." Prudce se napřímila a s vítězným úsměvem se svižněji rozešla ke katedře. Harry se ohlédl po bělovlasém chlapci, který mu věnoval nasupený pohled. Nebelvír se jenom zašklebil a otočil se zpět. „Otevřete si učebnici na stránce pět set šestnáct. Dnes vám něco povím o harpiích."

Plášť za ní vlál, jakoby se do něj opíral vítr. Sbíhala jeden schod za druhým. Bylo slyšet rázné klapání podpatků, které se ve sklepních chodbách jenom umocňovalo. Byla tak rozčilená, že se ani neobtěžovala zaklepat na robustní dubové dveře kabinetu zmijozelského ředitele. Vrazila dovnitř, jak velká voda, těžce oddechujíc. Severus prudce zvedl hlavu s vražedným výrazem ve tváři. Když spatřil zelenookou zrzku, založil si ruce na hrudi a zapřel se do svého koženého křesla s tázavě zvednutým obočím.