Anděl jménem Damon

5

Damon
Smutně jsem zakroutil hlavou. ,,Bohužel nemám tušení."
Paní se v očích blísklo poznání a následně i smutek společně se slzami. ,,Mohu s Vámi mluvit osamotě paní Heilová?" ozval se doktor a přerušil tak začínající trapné ticho. ,,Jistě" šeptla a společně s doktorem odešla za dveře. Bylo mi té ženy líto.

Mariana
Když si paní Heilová odešla promluvit s doktorem nejspíše ani jednomu z nich nedošlo, že jsem tam teď zůstala sama s Damonem, který se podle všeho pořádně praštil do hlavy. ,,Vypadáš dobře." vypadlo ze mě. Samozřejmě to byla totální blbost.. Tak mi to odpusťte, ale já se neumím bavit s klukama, kteří nejspíše ztratili paměť. On totiž dobře rozhodně nevypadal. Byl polámaný, modřinovatý a vypadal unaveně a zmateně. A navíc, i když si na mě nevzpomíná, jak se k němu mám chovat, když na mě v minulosti byl hnusnej?
Ušklíbnul se. ,,Díky... Myslím." odmlčel se jakoby přemýšlel.
,,Neznáme se?"
,,Co? Ty si na něco snad vzpomínáš?"
,,C-Ne teda- Ja nevím.. Tohle bude znít divně.. Ale jen tvoje oči. Vybavují se mi Tvé oči.. Jak se na mě smějí.."
Sama nevím, kdy jsem se na něj naposledy smála.. Snad v první třídě, když si jako jediný vzpoměl na mé narozeniny? Vážně nevím ale je to dlouho.. ,,No-" naštěstí mě před jistě trapnou odpovědí zachránil zvuk otvírajicích se dveří. Oba jsme se na ně otočili a tam stála ubrečená paní Heilová a pochmurně tvářící se doktor.