Dryadalis: Zvláštní Dědictví

Hlídka

S údivem jsem se koukl na dítě. Něco me napadlo. "Reflectunt!" Zakřičel jsem s rukama nataženýma k štítu. Ten okamžitě změnil barvu z fialové na tyrkysovou. Bylo vidět že nikdo nechápal co jsem udělal. Derakové začali útočit na štít. Ten jim však všechny zaklínadla a kletby odrážel zpět. Čtyři z nich s tím nepočítali a jejich vlastní kletby je rozplynuly. Už jsme na nic nečekali. Začali jsme se bránit. "Fulgur!" Zakřičel Faileon silněji než obvykle a metal po nepřátelích modré blesky. Mirla začala používat jen kletbu bolesti. Malý Kejlak po nich metal plameny. A já jsem se snažil kombinovat kouzla.
Uběhlo dobré půl hodiny a boj stále pokračoval. Už zbývali jen tři. Ale štít začínal mít trhliny. Štít se úplně roztříštil. To už ale dlouhozobové nevydrželi a běželi je rozklovat do rozplynutí. Dvakrát se jim to povedlo. Na potřetí se už ale stáhli zpět k nám. Samotný Derak kolem sebe vztyčil bariéru. "Frangit!" Vykřikl jsem a Derakův štít roztříštil. Dvěmi kletbami jsem Deraka nechal rozplynout. Mirla a Kejlak se na mě dívali jako na zjevení. "Co to je za kletbu?" Vyhrklo z Mirly. "Štítodrvná kletba." Odvětil jsem s úsměvem. "Tuhle kletbu umí jen mistři, magistři a arcimág nebo arcičarodějka!" Řekla s údivem Mirla. "Co teď?" Řekl Faileon. Vzal jsem malého Kejlaka do náruče. Mirla sama nevěděla co dál. Bylo to na ní vidět. Opatrně jsem položil Kejlaka na zem. Začal jsem tvořit runový kruh silnější než všechny ostatní. "Za úsvitu vyrazíme." Řekl jsem s úsměvem a šel ke svému dlouhozobovi. Pohladil jsem ho a vzal z něj tašku s jídlem. Sedl jsem si na zem. Ke mě si přišli sednout všichni ostatní. Bylo vidět že mají hlad. Všem jsem dal dva ty výborné fialové plody.
Po hodině.
Všichni jsme si mezi sebou povídali. Kejlak nám pověděl že opravdu velké množství Deraků zničilo jejich štít. Stráže s nimi prý urputně zapasili, ale bylo jich málo a nebyli na útok připraveni. Dlouhozobové někoho zahlédli. Když jsme se koukli kdo se to k nám blíží, viděli jsme dvanáct elfských stráži vedené Aldiirem. Nechal jsem zmizet bariéru. Aldiir se zděšeně díval po ruinách města. "Jste všichni v pořádku?" Ptal se se zděšením v hlase. Všichni jsme jen kývli. "Dovedeme vás až do Sunerelu. Nedovolím aby se vám něco stalo." Zvedli jsme se a šli k našim dlouhozobům. Aldiir na svém dlouhozobovi přišel k našemu, který na pravém křídle neměl peří. Aldiir jen natahnul ruku zahalenou světlem a dlouhozob měl zpět své nádherné peří. Všichni jsme už byli v sedlech. Jen jeden náš opeřený přítel nenesl nikoho. Šli jsme celkem rychle. Některé stráže měli luky a šípy. Ostatní asi holdovali magii. Nehodlal jsem to zkoumat. Všichni jsme následovali Aldiira. Cestou jsme si povídali. Jen Mirla byla celou dobu zticha. Po půl hodině jsme došli do nějaké vesnice. "Jsme tu. Vesnice Lightriver." Řekl Aldiir hrdě. Vesnice měla vztyčenou bariéru. Dva mágové jež hlídali u vchdu do vesnice nám vytvořili průchod. Když jsme všichni prošli zase průchod zavřeli. Bariéra měla sitě modrou barvu. Všude po vesnici byly stráže. Sesesli jsme z našich dlouhozobů. Nějací elfové je odvedli do stájí. "Přidejte se ke zdejším strážím. Za úsvitu nás ale čekejte i s dlouhozoby u brány." Řekl s největší vážností Aldiir. "Ano pane." Odpověděly stráže jednohlasně. "Milorde?" Ozvalo se zamnou. Otočil jsem se. Stál tam elf. Měl vlasy barvy uhlu, oči žluté a na sobě měl modro bílou róbu. "Jsem Tydrelor. Zavedu vás na vaše pokoje. Tam se vy, Mirla a váš partner převléknete do bojových rób. Je to rozkaz vaší matky." Řekl elf hrdě, ale v hlase se mu objevoval strach. Souhlasně jsem kývl. Chytl jsem Faileona za ruku a následoval Tydrelora. Mirla šla těsně za námi. Nesla Kejlaka. Došli jsme na pokoj. Na posteli byly dvě zvláštní róby. Byly červeno zlaté. Na ramenou byly zlaté narameníky. Převlékli jsme se a vyšli z budovy. Hned co jsme vyšli, věděli jsme, že právě teď začne peklo.
Ahoj tady Vajda 😊 názor ? Možná dnes stihnu zveřejnit ještě jednu kspitolu. 😊