Hide & seek

Benson - nesnáším ho!

Z pohledu Zivy

Chtěla jsem se k Sebastianovi sehnout, ale zadrželo mě něco, podobného skleněné zdi. Pokoušela jsem se dostat co nejblíž k němu, ale moc se mi to nedařilo. Za mnou, jakoby něco proběhlo. Otočila jsem se. Všude kolem mě byla jen černočerná tma, kvůli které nebylo vidět ani na špičku nosu. Někde přede mnou se mihla černá postava. Chvíli na to další. A další. Nemám ráda tmu, ale ještě horší než ona jsou stíny. Stíny, ve kterých se promítá vaše fantazie a vytváří ty nejhorčí zrůdy. 

Děsivé bytosti se ke mně začaly přibližovat. Od země se zvedaly cáry husté mlhy a vše halily do bílého oparu. ,,Jděte pryč!" zakřičela jsem, ale odpovědí mi byla jenom ozvěna mého roztřeseného hlasu. Postavy jako by neslyšely ani slovo. Po spáncích mi začal téct ledový pot a já se nekontrolovatelně třásla. Pokoušela jsem se od nich dostat co nejdál, ale studená stěna mě zastavila. Pochopila jsem, že jsem v rohu. Stínů každou sekundou přibývalo a čas se čím dál tím víc prodlužoval. Z minut hodiny, ze sekund minuty. Tohle byla má nejhorší noční můra.

,,Táhněte ode mě!" zkusila jsem to znovu, ale mělo to stejný účinnek jako předešlý pokus. Otočila jsem se ke sklu a ze všech sil se ho pokusila rozbít, abych měla volnou další únikovou cestu. Moje pěst narazila do chladné stěny a náraz projel celou mou rukou. I přes řezavou bolest jsem se dál zoufale strefovala do zdi a další rána přinesla uspokojující a zároveň zneklidňující pocit. Stěna zničehonic zmizela a s ní i podivné stíny.

Odněkud ze tmy se ozval Sebastiánův dotěrný hlas: ,,Zivo? Ty se bojíš?" Bez váhání jsem mu odpověděla a přitom se snažila zakrýt svůj strach: ,,Ne proč?" ,,Jen, že to tak vypadalpo..." Tak na to, jsem raději nic neřekla.

Uslyšela jsem jeho lapání po dechu a do očí se mi vyryly jeho škubavé pohyby, jako by ho někdo škrtil. Hned na to se mou hlavou prohnal neznámý hýkavý smích. ,,Co to...?" Za Sebastianem se objevil Benson, Seb od něj odskočil a přitom si mnul krk. ,,Co to sakra bylo?!" rozrušeně vykřikl. Já jsem se na něj jen dost naštvaně dívala. Když si jsem si vzpomněla, že mě poslal na zbičování, zabolala mě záda. ,,Klídek mládeži, to byl jen začátek," pronesl hlubokým hlasem. ,,Tak to se těším na finále,"utrousila jsem. ,,Vy nejste normální!" vyjekl pobouřeně Seb. ,,No, máte za sebou celkem neuspěšný překážkový běh, ale to není všechno," pokračoval a našich řečí si vůbec nevšímal. ,,Co prosím?!" On si nejspíš myslí, že je úplně normální nechat děti běhat pronásledované nějakými šelmami? ,,No slyšelas!" Sebastiánovi se na krku začala dělat modřina. Protočila jsem očima.

,,Pojď sem ty simulante!" rozkázal Benson Sebovi. Jeho odpověď byla víc než jasná: ,,Co? Nikdy!" Po chvilce plné vyměňování názorů ho Benson strhl na zem. ,,Hej nechte mě, vy..." zakřičel. Bylo vidět, že pro Bensona udržet Seba bylo hodně těžké, ale i přes to mu vytvořil na zápěstí jeden úzký bílý pruh. Tetování. Chvilku na to vytáhl zpod bundy věcičku podobnou propisce a zapích jí do Sabastiánovi ruky. ,,Au..." Sleduji jak mu tmavě modrá tekutina prostupuje žílami a když se dostane až k hlavě, tak mu rozšíří zorničky natolik, že duhovka je sotva znatelná. Pokusila jsem se Sebastiánovi pomoct, ale místo toho mi na ruce udělal podobnou věc jako jemu, jen to bylo modré a skládalo se to ze dvou pruhů. Nikdy jsem nechtěla mít tetovaní, ale ten človět byl ďábel. 

Rychle jsem od něj odskočila. Benson se mě pokoušel chytit, ale já byla rychlejší. To sérum jsem nechtěla ani omylem. Jak mě tak honil, přeskočila jsem Sebastiana, ale Bensonovi se to už nepodařilo a zakopl o něj. První co jsem viděla když dopadl bylo další sérum, které Sebovi proudilo tělem. Nachvíli jsem znehybněla, čehož využil Benson a píchl mi do žil modrou tekutinu. Zrak se mi rozostřil a vše jako by se zahalilo do nepropuštného oparu. Přes ten ke mě dolehly dva hlasy: ,,Sakra já se nemůžu hýbat!" a ,,Vem tohohle a odveď ho do pokoje!" Nějakým zázrakem se mi povedlo do tam odvést, ale cestou tam mě stihl poblinkat děsivě černou kaší. Bylo to opravdu odporné. Poslední, co si z tohoto den pamatuji bylo to, jak jsem vysíleně lehla do postele a usnula tvrdým spánkem.

MarryLot