Aronel

7. Vyhlášení turnaje

,, Jacku" uslyšela jsem hlas Jackova otce. Měla jsem pravdu. Byl to Jackův otec.

Dala jsem už napít a najíst každému koni, i z Jackovy řady, když konečně vešel. Díval se na mně zkoumavě, ale po chvíli řekl:

,, Pojď, jestli to chceme stihnout měli by jsme vyrazit hned."
Šli jsme a Jack na mně pořád vrhal zvědavé pohledy.

,, Co je ti, že nemluvíš?" zeptala jsem se. Musela jsem prolomit to trapné ticho.

,, Jsem jen zvědavý, jak vypadáš a kolik ti asi je."
A proč jako ?
,,Jako každý jiný kluk. A na věk se neptá, není to slušné." řekla jsem, ale to už jsme byli na náměstí a přijížděl královský kočár.

Z něho jako první vystoupil král, který pomohl královně a nakonec vylezl z kočáru i princ. Královská rodina vyšla na stupínek, který byl přesně ve středu náměstí. Všichni se poklonili. Kromě mě. Proč se klanět? Stejně stojí ke mně zády. Nikdo si nevšiml, že jsem se neuklonila. Byla jsem ve stínu jednoho z domu.
Pak začal král mluvit:

,,Měšťané, polovílý a víly. Chci vám oznámit, že za měsíc se bude konat turnaj. Přejde jen pár nesmrtelných a ti budou mít šanci vejít do Zámku zapomnění a zahrát na kouzelný nástroj jako první. " I když byl princ ke mně zády, viděla jsem jak se nadmul pýchou.

Jako by mi někdo šeptal slova.
Ne, nedám mu šanci. Já do toho turnaje půjdu a vyhraju. Nevím jak to udělám s tím kouzelným nástrojem.

Miluju hudbu, ale když začnu zpívat, nebo hrát na nástroj...ztrácím se. Když dozpívám nebo dohraji, jako bych se probudila z transu.

Jack mě loktem šťouchne do ramen. Zase začnu poslouchat co říká král. ,,...jenom nesmrtelní. Přeji vám hodně štěstí." Zas se všichni začali klanět, ale v pokloně už zůstali. Měli hlavy spuštěné dolů, takže neviděli jak král klepe prince po rameni.

Královská rodina začala vcházet do kočáru, když vtom princ se podíval mým směrem.

Stále jsem se neuklonila. Něco řekl otci a ten se na mně podíval také. Nejspíš se jim na mně něco nelíbilo, protože šli směrem ke mně, no a... moc se neusmívali.

Začnu ustupovat do zadu, ale mračím se. Nemůžou si myslet, že se bojím.
Přidali do kroku, ale jako záchrana královna na ně zavolala, oni se za hlasem otočili a já měla čas zmizet.

Když se otočili zpátky, už jsem tam nebyla. Jela jsem na Snížkovi do lesa. Od teď se budu cvičit. Princ nesmí vyhrát. Už tak je dost silný. Nechci ani tak tu moc, ale to, jak se princ bude tvářit až prohraje.

Až do západu slunce jsem střílela z luku. Pak už byla strašná tma. Lehla jsem si na zem a hned usnula. Zdál se mi sen o Chedovi, jak mě učil bojovat, střílet, a myslet v těžkých situacích. Potom jsem zapadla do temného spánku a probudil mně až ráno déšť.