10 let. To je přesně čas, kterým jsme byli rozdílný. Zatímco já byla na střední, on už pracoval. Zatímco já jsem se učila, jak vydělávat, on sám vydělával. I přes tyto rozdílný životy, máme stejný city.
Matt, opřený o auto měl cigaretu v ruce a koukal se na svůj domov. "Lituješ něčeho?" "Čeho bych měl?" "No, odešel si. I když jsi vlastně mohl zůstat, aniž by sis musel brát Kissy, ne?" zmateně jsem se zamyslela.
"Jsi blbá?" "Chceš se hádat?!" vykřikla jsem na něj. "Neopustím tě." řekl s klidným a vyváženým hlasem, jakoby to nic nebylo. "Nikdy?" nahnali se mi slzy do krajíčku. "Nikdy." utvrdil mi to. Nikdy.. mě neopustí..
Začaly mi stékat po tvářích horké slzy při pohledu na Mattovi záda. "Proč brečíš?" zeptal se mě a sklonil se ke mě. "Protože jsi až moc dokonalý." objala jsem ho kolem krku. "A ty až moc dokonalá." uchechtl se a se mnou v rukách se narovnal. On mě fakt unese jakoby nic.
"Pojedeme?" řekl ještě s cigaretou v puse. "Klidně." sebrala jsem mu cigaretu z pusy a hodila jsem ji na zem. Další dvě hodiny v autě... Achjo, začíná mi z toho auta být špatně..
Dojeli jsme domů a mě začalo kručet v břiše. "Mám hlad." zasteskla jsem. "Mohli jsme se někdě zastavit, kdybys to řekla dřív." povzdychl si Matt. "Nenapadlo mě to." "Divil bych se, kdyby napadlo." zasmál se. "Fakt vtipný!" urazila jsem se a třískla dveřmi od domu.
"Avis, pusť mě dovnitř." zaklepal na dveře. "Jdeme vařit." řekla jsem si pro sebe nahlas kvůli Mattovi a šla do kuchyně. "Neplánuješ mě tu nechat, že ne?!" vyjekl na mě. "Tutu tu tutu tu." broukala jsem si svou oblíbenou písničku, když v tom jsem se zalekl blesku a zkulila se na zem. Doplazila jsem se ke dveřím a pomalým tahem jsem je roztřáslá otevřela.
"Já věděl, že mi otevřeš." klekl si ke mě Matt. "Nesnáším blesky." skočila jsem mu kolem krku. "Vím to." vyhodil si mě do náruče a zavřel za sebou dveře, kopnutím do nich. Sedl si se mnou v klíně na gauč a držel mě v náruči.
"Za chvíli by to nejspíše mělo přestat." řekl. "Uhm." přikývla jsem a tulila se k jeho hrudi. V jeho objetí se vždy cítím bezpečně. Tak, že na mě nikdo nedosáhne. Nechápu to. Je jediný, kdo o mé fobii ví, ale taky jediný, kdo by mě uměl utišit. Je to záhada..
"Víš.. Miluju tě." zamumlala jsem. "Já tě taky miluju." usmál se a políbil mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
