Lesní magie //POZASTAVENO//

V zajetí?

,,Ó můj bože!Proč zrovna já?!"dupnu si.

Je to přeci jenom můj boj, jenže najednou musí přijít někdo, kdo nám chce zrujnovat vesnici! Začnu se vztekat a když se vztekám tak je to hodně nebezbečné. Proto mám jenom Lennu, všichni se mě hned potom začnou bát.

Nevím kde se ve mě ta energie vzala, ale cítím se silná. Jako by mi les propůjčoval svou moc. Nevím co to je, ale objevuje se to vždy když mám vztek nebo fakt velkou radost.

,,Bojovníci, rychle!" zavelí královna.

Jednou jsem chtěla být na jejich místě. Teda jednou...dneska! Zlost ve mě vře a to není dobrý, teda alespoň pro nepřítele. Rychle přeskočím zeď arény a dopadnu na jiný strom v lese. Všichni křičí a to mi na soustředění moc nepomáhá. Když jsem jim nestihla ukázat mé schopnosti v boji s medvědem, tak je stihnu ukázat při boji s nepřítelem.

Spatřím je a snažím se zaměřit na jejich tvář. Je jich víc, to už jsem pochopila. Maximálně kolem pěti. Takhle nás nikdy nemůžou porazit.

Mají masky, jak důvtipné. Masky přece nosí jen lidi a my lidi nejsme, jsme elfové.

Možná jim trochu závidím, že ovládají oheň, ale na svojí zemní magii taky nemůžu nadávat.

Snažím se vytvořit malé liány, které by se jim obmotaly kolem nohou.

Povedlo se.

Získala jsem jejich pozornost což jsem tak trochu nezamýšlela a proto jsem se dala zbaběle na útěk. Kdo by totiž čelil nějakým psychopatům v maskách, kteří se snaží zabíjet všechny kdo jim přijde do cesty?!Já teda rozhodně ne!

Běžela jsem celkem dlouho a nevšimla si, že okolí utichlo. Nepřítel už mě zřejmě nesleduje a proto se začnu vracet, je tu takové příšerné ticho.

Naše vesnice skoro celá schořela, je to smutný pohled. Nepřítel ani obyvatelé už tu nejsou. Usoudila jsem to podle ticha, které tady panovalo.

Mám vlastní domeček, rodinu nemám. Ani ty zpropadené Spisy, kvůli kterým mám celý život ještě zkaženější než kdokoliv jiný. Všichni ostatní ví svojí minulost a budoucnost, jenom já nevím ani jedno. Ale vím že něco přede mnou tají a to mě štve.

Vzpomenu si jak jsem se seznámila se světem.

,,Její rodiče tu nejsou, aby jí řekli budoucnost, takže nevíme její minulost ani budoucnost, co budeme dělat?!"

,,Já vím její budoucnost i minulost, ale myslím že by jsme jí to neměli říkat, ani vám královno. Přeci jenom to je osobní."

O čtyři roky později

,,Tvoje rodiče jsou nezvěstný a budoucnost nevíme, protože nám jí nestihli říct."řekne mi královna s lítostí v očích.
Vím, že mi neříkala všechno a a už teď jsem si říkala, že jsem udělala největší chybu když jsem se nechala odvést.

Měla jsem to z ní dostat.

Tahle vzpomínka mě dostala a já začala slzet. Bylo to jako, zažívat to znovu a znovu.

Dojdu do svého domku který jsem si postavila. Nedivím se že není zapálený, je totiž hodně skrytý. Kdo by taky lezl do takového domku.

Mech, listí, větve, kameny...zkrátka a dobře, postavila jsem si ho sama.

Vezmu si pár věcí: náhrdelník od rodičů, moje zbraně a oblečení.

Když vyjdu hned si to namířím pryč z lesa. Pryč od hořící vesnice.

Mezitím co prešlapuji masivní kořeny stromů, uslyším zamnou zašustění a rychlostí blesku se otočím.
Druhé poučení za tento den:
Nikdy se neotáčejte bez připravené zbraně, když za sebou něco uslyšíte.

Ucítím ostrou bolest na hlavě a upadnu do sladkých vod bezvědomí.

Juchůůů! Přes 500 slov!!!
Přeji veselé prázdniny(pokud je máte)
Vaše Kate 😇