Nezkrotný živel {Avengers}

17. „My ji najdeme!"

„Prohrála jsi sázku!” ozve se z reproduktoru, co je zabudovaný v rohu mé cely, Clintův hlas.

„To teda nene. Své schopnosti jsem použila v nouzi,” ušklíbnu se na kameru.

„Ale to se neřeklo. Sázka jasně zněla, že schopnosti nemáš vůbec používat,” smál se mi. Úplně si dovedu představit ten jeho pobavený obličej, který říká, že mě zase převezl.

„Ty podvodníku! Celou dobu jsi věděl, že bude ten den mise!” došlo mi. Odpovědí mi byl jeho upřímný smích.

„Chtěl jsem jen vědět, jak bez nich obstojíš v misi. Prohrála jsi hned první den,” škodolibě to zhodnotil.

„Už se s tebou nikdy nesázím!” nafouknu naoko tváře a založím si ruce na prsou.

„Já tě nenutil,” uchechtl se „ale na ty Tonyho obleky se těším.”

„To se načekáš,” povzdechnu si a sednu do rohu.

„Juliett, ty to nesmíš vzdát. Tu potvoru bez tebe sami nenajdeme,” najednou začal vážně naléhat.

„Já nemůžu Clinte. Přišla jsem o toho nejcennějšího člověka, co jsem kdy měla a ještě jsem povraždila kde koho,” slzy se mi nahrnuly do očí, ale hned je setřu, aby to přes kameru nikdo neviděl.

„Nejsi na to sama Jul. Tony tě miluje a chce tě ve všem podporovat a oba moc dobře víme, že za smrt několika lidí v Sokovii vůbec nemůžeš. Ta mrcha tě ovládla!” přesvědčoval mě.

„Jenže já husa se nechala nalákat do pasti!” naštvaná sama na sebe jsem třískla pěstí o zem.

„Nikdo to nemohl tušit Juliett! Ani Fury tohle vůbec nepředpokládal! Tohle všechno byl její plán! Aby tě odstavila od toho všeho a v případě se tě pokoušela i přesvědčit a přetáhnout na její stranu,” zoufale argumentoval.

„Jo. Očividně se jí to povedlo,” utrousím. Na druhý straně se ozve dlouhý poraženecký povzdech.

„Tony tě potřebuje. Začal hodně pít a padat do depresí. Sice bys to asi do našeho egoistického genia neřekla, ale on si to všechno vyčítá,” vytáhnul moji největší slabinu.

„Cožeto dělá?” vyděšeně vstanu.

„Utápí se v žalu,” zestručnil to Clint.

„Fury mi dal dva měsíce, jeden ještě zbývá,” zachmuřím se.

„To už neřeš, na to jsme tu my,” znělo to, jakoby se mu ulevilo.

„Jak jako vy?” nechápu ho doslova.

„Čekej hodinu a pak se řiď instrukcemi,” tajemně odpověděl.

„Cože?? Clinte! Počkej, jak jsi to-” nic. Nemělo to cenu, už nejspíš odešel. Znovu si povzdechnu a sednu na mega pohodlnou postel. Ne fakt, zvykla bych si tady. Jídlo dostávám třikrát denně, můžu chodit na toaletu, dělat si v cele, co chci, spát na pohodlné posteli......vážně jste na to skočili? Samozřejmě, že si z vás dělám blázny.

Co jsem tak za ten měsíc zjistila, nemají mě tu rádi. Sice mě netýrají nebo tak, ale jídla dostávám méně než ostatní vězni a to je snad jen ten chleba s vodou, jako naschvál mi v cele zhasnou se slovy „Večerka.” dřív než jiným a když mě musejí odvést do koupelny, abych se mohla vysprchovat, většinou mi podkopávají nohy a obecenstvo se tomu směje. Takže vlastně jo.....týrají mě. Berou mě za černou ovci.

Hodina uplynula celkem rychle a když odbila, dveře od mé cely se otevřely a dovnitř si to nakráčeli dva bodyguardi, čapli mě za paže a začali vláčet z cely po chodbě. Bůh se tu vyznej, bludiště tu je hrozné! Trvalo snad deset odbočení, než jsme zapadli do jedinečných dveří s cedulí jasně varující nebezpečí výbuchu.