Doctor Who: Kříž Kryštofův

Scéna V.

Doktor postával u svého spícího společníka a lítostivě si ho prohlížel. Michal měl několik ošklivých popálenin na viditelných místech, tvář měl špinavou od popela a na pravém spánku, jako pěst na oko hyzdil jeho vzezření obrovský krvavý šrám. Popelavě světlé vlasy, které na té straně ránu částečně zakrývaly byly zbarvené do ruda, jako by tam děsivě karmínové melíry. Škrábanec dosud ještě lehce krvácel a krev mu ve dvou úzkých pramíncích stékala kolem ucha, po tváří přes krk až na světlý polštář, který měl pod hlavou.

Bylo ku podivu, že se chlapec dokázal udržet při vědomí dostatečně dlouho, aby si našel cestu až k TARDIS a to i s pomocí. Smutně sklopil hlavu, když se mu myšlenky stočily zpátky na mladou sestru O'Flannaganovou, která si jako první všimla, že se Michal odpojil a běžela za ním. Když se blížili, Doktor stál ve dveřích a viděl je. Viděl jak Michala postrkuje kupředu a také viděla, jak ji jen pár metrů před cílem pohltily hladové rudozlaté plameny. Už ji nedokázal zachránit. Ale mě by, vždyť je Doktor. Co udělal špatně? V čem byla ta chyba?

Hned poté, co TARDIS zmizela z kaple, zamířil Doktor co nejblíže se mu povedlo a zakotvil příštího dne dopoledne v místnosti, kde se setkali s matkou Siobhan. Nikdo tam v tu chvíli nebyl, všichni obyvatelé kláštera prohledávali trosky spálené kaple. Tentokrát to bylo jiné. Nikdy předtím planoucí vzduch nic nezničil, ale tentokrát se to, co z místnosti přežilo, doslova rozpadalo pod dotekem. A to jen díky zmáčknutému tlačítku...

Zvenčí TARDIS se ozvalo opatrné zaklepání, což ho přimělo obrátit pohled k otevřeným dveřím do chodby a k ovládací místnosti a když přešel k hlavnímu vchodu a otevřel, před prahem TARDIS stála matka Siobhan. Nepronesla jediné slovo a ani on nepromluvil. Beze slova vykročil ze své svatyně a dveře za sebou opět zavřel. Poté přešel ke smrkovému stolku, posadil se na židli a matka představená naproti němu.

Nebylo třeba slov. Tohle byla chvíle, kdy se stále ještě truchlilo za mladé děvče jménem Aideen O'Flannaganová, která položila svůj život v plamenech. Navíc, vše, co by si navzájem řekli jim už oběma prolétlo hlavou. Dosud si vzpomínal, jak se setkal se Siobhan poprvé. Tehdy ještě nosíval na klopě celer a na límečku dva červené otazníky a společníka mu nedělal Michal, nýbrž Perpugilliam Brownová, zvaná Peri. Mara, to byl tehdy jejich problém, a ně nějaké nesmyslné přírodní úkazy, vyvolané mechanizmem, který pochází až z opačného konce vesmíru a natisíckrát odchýlené časové linie... časové linie... časové....

Tím, že Michal zmáčkl tlačítko problémy nezmizely, ba právě naopak. Dokud byl planoucí vzduch kontrolován mechanizmem, byl víceméně bezpečný, pod uzdou - udržovaný v mezích. Ale teď už tu nebyly hranice, které by ho udržovaly v mezích. Může se znovu zformovat kdykoli a zničit tolik, kolik mu přijde k dosahu, závisejíce jen na pouhé náhodě. To byla funkce mechanizmu - vyvarovat se náhodě - mít náhodu pod kontrolou. Neexistuje způsob jak soupeřit s náhodou, ledaže k jejímu poražení využijete vlastní náhodu. Poté se ty dvě náhody buď navzájem anulují, nebo vás zničí. Co když jen potřebují další náhodu? Uměle vykonstruovanou náhodu, k jejíž dosažení, budou nuceni ještě jednou pomíchat časovou linii. Co uděláte, když máte v pokoji dusno?

Doktor náhle vstal od stolu, tak prudce, až ho málem převrátil a matka představená na něj upřela překvapený pohled starých unavených očí. Byl to pohled, který se ho ptal, k čemu se chystá, zda na ně co přišel, jestliže ano, pak na co a zda jim to pomůže.

„Budeme potřebovat dřevo, kola, pevný kožený řemen, kliku, kladivo, hřebíky a nějaké plachty, hlavně ne děravé." odpověděl na její nevyslovené otázky. „Změříme síly s náhodou."