Pale Convict |Winter Soldier ff|

7.Kapitola

Zastavili jsme před menším obchůdkem při kraji města. Na parkovišti parkoval pouze tmavě zelený Pickup a dvě motorky, takže se tam nemohlo nacházet moc lidí.

Bucky už chtěl pomalu vystoupit z auta, ale zastavila ho v tom má ruka na jeho právem předloktí. S pokrčeným obočím se na mě obrátil a nechápavě nahnul hlavu na jednu stranu. Svou druhou rukou jsem ukázala na jeho kovovou paži a doufala, že můj posunek pochopil.

,,Řeknu, že je to ortéza."

Pokrčil rameny a vystoupil z auta. Rozhostilo se zde ticho a já jen mohla sledovat jeho vzdalující se záda. Pozorovala jsem ho, jak vchází do skleněných dveří a mizí mezi regály s potravinami.

Za takových deset minut se z obchodu ozval křik. Hned na to z něj přes skleněné dveře, teď už rozbité skleněné dveře, vyběhl Winter Soldier s dvěma košíky plnými různých věcí. Za ním se vykolébala obtloustlá žena s násadou od smetáku v ruce.

James otevřel dveře auta a bleskově mi podal oba košíky. Rychle skočil do dodávky a šlápl na plyn. Vozidlo se vyřítilo z parkoviště přes okrasnou skalku, která působila spíš jako sbírka suchých kaktusů, vjelo na silnici a brzy zmizelo z dohledu naší plnoštíhlé pronásledovatelkyně.

Začala jsem zkoumat obsah prvního košíku. Tvořily ho dvoje rifle, jedny dámské, druhé pánské, sportovní podprsenka, dvoje trička, jedna bunda, jedna mikina s kapucí, šátek, ponožky, mužské tenisky, pantofle a dva páry kožených rukavic

,,Boty ti koupíme potom. Aby tě netlačily."

Při slově 'koupíme' jsem se slabě usmála na levou polovinu obličeje. Díky pravé umělé části jsem se nedokázala usmát na oba koutky, ani pořádně žvýkat.

Košík s oblečením jsem si strčila pod nohy a začala prohledávat ten druhý. Nacházel se tam čistý obvaz, nejspíš na převázání mých dlaní, černé gumičky, sáček se švestkami, fixy, vlhčené ubrousky, šampon, dvoje sluneční brýle a obyčejné korejské hodinky.

,,Vezmi si nějaký fix a najdi na té mapě co nejvíc nemocnic."

Poslechla jsem a natáhla jsem se po mapě. Rozložila jsem ji a začala v ní hledat nemocnice. Mapa byla v němčině, ale základní slova jako 'nemocnice' jsem znala. Černým fixem jsem kroužkovala červené křížky, které je měly znázorňovat.

..........

Nemocnice sv. Filipa byla upravená majestátní bílá budova. Jenomže v ní bylo i plno lidí, což nám způsobovalo značné komplikace. Rozhodli jsme se tedy počkat do tmy a pak si odchytit nějakého z odcházejících lékařů.

,,Myslím, že by bylo nejlepší se převléct. Nejsem si totiž úplně jistý, jestli by mi nějaký doktor uvěřil, že se jedná o ortézu."

Winter Soldier sevřel v pěst prsty levé ruky, což vydalo příjemný kovový zvuk. Takové mechanické zacvakání.

Od kabiny řidiče a prostoru pro vojáky dělila dodávku takto tenká plechová přepážka, která měla pouze drobný průhled z plexiskla, aby řidič mohl couvat. Bucky se k ní otočil a jediným úderem ji vypáčil, takže spadla do volného prostoru.

,,Běž se převlíknout, nebudu se dívat."

S lehkým přikývnutím jsem z košíku vytáhla mé oblečení a přelezla do zadní části dodávky. Začala jsem s vysvlékáním.

Boty i kalhoty šly poměrně jednoduše, protože se zde nenacházelo tolik přezek, pásků a zipů. Horší to bylo s vrchní polovinou. Nikdy mi nedělalo problém se do toho obléct, ale se sundáváním mi vždy musel někdo pomoci. Dost přezek se totiž vlivem pohybu přesunulo na záda, kde jsem na ně nedosáhla a nemohla je tak uvolnit.

Zbývala jediná možnost.

Rychle jsem se nasoukala do riflí a pak se jemně dotkla ramene mého spolujezdce. Když se otočil, přes jeho tvář se mihlo mírné zmatení, ale pochopil, když jsem se k němu otočila zády a ukázala tak jádro mého problému.

Cítila jsem, jak svými prsty uvolňuje pásky a jak tak odhalil kůži na zádech. Slyšela jsem, jak zatajil dech. Nevím, jestli kvůli mým nesčetným jizvám, kovovým chráničům podél páteře nebo kvůli něčemu úplně jinému. Slyšela jsem, když cinknul kov o kov a on přejel prsty levé ruky po celé délce odhalené páteře. Byl to zvláštní pocit.

Po chvíli se odtáhl a otočil se. Najednou v autě bylo takové divné ticho. Chvíli jsem tam jen tak seděla a pak se oblékla do zbytku oblečení. Kapuci mikiny jsem si stáhla hluboko do obličeje, šátek si popravila tak, aby mi zakrýval nos a ústa a nasadila si ty tmavší sluneční brýle. Stejně myslím, že trochu rudého světla propouštěly.

Pak jsem přelezla zpět na místo spolujezdce a nechala Buckyho, aby se převlékl i on. Párkrát jsem se neubránila a podívala jsem se přes zpětné zrcátko, jak na tom je, hlavně když se ozval nějaký výraznější mechanický zvuk. Nemohla jsem si pomoct.

Abych se ubránila tomuto nutkání, začala jsem s ošetřováním mých rukou. Odmotala jsem obvazy nasáklé mou i cizí krví a prohlédla si stav mých dlaní a zápěstí. Rány na rukou už se začaly uzavírat i povrchově, ale i tak mi zůstanou jizvy. Zápěstí byla sedřená do masa, kvůli silně uraženým provazům, ale nebylo to nic vážného.

,,Trochu se prospi, dokud je čas."

Ozvalo se ze zadní části dodávky a já si najednou uvědomila, jak jsem unavená. Do půl hodiny jsem již spala, zatímco Winter Soldier dělal vzadu cosi s mapou.

Bílé světlo mi svítilo do obličeje. Strašně mě z něj bolely oči, ale já je i tak nadále nechávala otevřené a hleděla do světla. Slyšela jsem svůj hluboký dech, přesto jsem se nemohla ani pohnout. Cítila jsem přítomnost několika lidí kolem sebe, ale i tak mě něco nutilo pozorovat to světlo. Bylo tak jasné, že by někomu mohlo připomínat slunce, ale zároveň bylo tak moc umělé.

,,Můžeme začít?"

Otázal se někoho neznámý hlas. Mluvil jazykem, kterému jsem nerozuměla, ale zde v Německu se používal pořád.

Mé tělo se napnulo pod silnou bolestí a já nedokázala kontrolovat třas. Škubala jsem sebou i přesto, že jsem byla pevně připoutaná k plechovému stolu. Bolest prostupovala celým mým tělem a ochromovala mi mozek.

,,Vstávej!"

Okamžitě jsem vystřelila do sedu a ruce připravila k úderu, či obraně, záleží na tom, co bude nutnější. Hlava mě příšerně bolela, ale byla jsem v ohrožení, takže na ni nebyl čas.

,,Uklidni se. Musíme jít."

Rychle jsem se vzpamatovala, vylezla z auta do večerního šera a hromady nezodpovězených otázek nechala v autě na příhodnější dobu. Teď je čas na novou misi. Musíme najít schopného doktora.

Doufám, že se příběh zatím líbí a v příštích dílech vás neodradím od dalšího čtení. Byla bych ráda za kritiku, případně i za hvězdičky. Záleží ovšem jen na vás...