Poslední

Kapitola 37. - Zrádkyně

Uplynuly dva dny od chvíle, kdy jsem naposledy dorazila na naší tajnou schůzi. Nebyl čas a krom toho ani chuť. To, čeho jsem byla svědkem, jsem brala jako krutý podraz a já se na svůj tým hněvala za nedostatek empatie vůči druhým. Už jsem se ani nedivila uzavřenému a nervóznímu chování oné rusovlásky. Věděla jsem však, že se s nimi dřív nebo později budu muset udobřit, pokud si nepřeju bojovat sama za sebe a riskovat brzkou prohru, a to, co jsem i za tak krátkou dobu zažila, mi nedávalo jinou možnost. Musela jsem podstoupit mnoho experimentů a prožila jsem si i pár zoufalých momentů, když jsem svědčila něčí smrti a nemohla s tím udělat vůbec nic. V zuřivé agonii jsem se snažila tělo oživit, zatímco vědkyně jenom zarytě přihlížely bez jakéhokoli náznaku pokusu o pomoc. Mlčky čekaly, až vzdám nenapravitelné. Nezajímalo je, že tyto děti jsou také lidé - jejich druh - že tam někde ve světě na ně čeká naivní rodina, nadšená z iluze, že zrovna jejich výjimečné dítě vybrali na experiment, v domnění, že se z něj stal hrdina, který se za pár měsíců vrátí o něco moudřejší domů. Rvalo mi srdce vidět vědkyni Robertson mezi ostatními s kamennou tváří, aniž by hnula prstem. Nechápala jsem, kam se poděla naše zachránkyně, která zamlčela naši přítomnost a tím zcela jistě učinila i velký přestupek.

Experiment se řítil po stopách předchozího, což se mi ani trošičku nezamlouvalo. A tak již ve chvíli, kdy mě na chodbě zastavil Caleb, jsem věděla, že dřív nebo později budu nucena ho poslechnout a vydat se zpátky do oné místnosti našich tajných srazů, a to i přes nepříjemný pocit a těžký kámen, který mi uvízl v žaludku pokaždé, jakmile jsem se nachomýtla někde poblíž oněch dveří, jež se mi staly předzvěstí záhuby v domnění, že člověk dělá správně.

Přesto jsem si raději vybrala bezprostřední návrat, raději odhodit důstojnost, zatnout zuby a dát další šanci, než čekat na úmrtí dalších nevinných žáků.

Seděla jsem na kraji postele a přemýšlela. Ani mi nic jiného nezbývalo v onom zarytém tichu plném očekávání. Caleb nakonec začal nervózně podupávat nohou, jako by tím mohl rozptýlit všudypřítomnou úzkost. Sama jsem si nebyla jistá, odkud se tato emoce bere tady, natožpak v mém nitru.

A pak se to ozvalo. Již známý zvuk klapání podpadků, jaké znamenaly jediné: vědkyně. Zhluboka jsem se nadechla, tělem mi projela panika jako nůž a rozpoltila mě vedví. Již instinktivně jsem se chtěla vrhnout pod postel, zatímco myslí mi rezonovala jediná myšlenka. Nesmíme se nechat odhalit.

 V pohybu mi však zabránil Caleb. Chytil mě za ruku a prudce mnou trhl, až jsem pod jeho nečekanou silou dopadla zpátky na zadek. Plná zmatku jsem na něj pohlédla, ale on si jen v uklidňujícím gestu přiložil prst na rty. "Ticho. Teď nám musíš věřit," zašeptal a mě naskočila husí kůže. Chce nás snad prozradit? A nemá to co dělat s nepřítomným Eleandrem?

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vklouzl Eleandr s další osobou v závěsu. Srdce mi vynechalo úder, když mi zrak spočinul na bílém, laboratorním úboru vědkyň.

"Tak rychle," sykl ženský hlas, který jsem si během chvilky spolu s tváří zahalenou v nepříjemně zkličujícím šeru spojila s vědkyní Robertson. "Nemám příliš času. Za chvíli se po mně začne shánět ta naše feministická vedoucí." Ironie v jejím hlase se mi zdála absurdní. Copak kritizuje svoji vedoucí?

Nutila jsem se k roztřeseným nádechům a nemohla uvěřit, co tu tato vědkyně dělá. Staví se proti experimentu zády? A co když je to jen léčka?

"Že by proto tu jsou v zástupu vědců pouze ženy? Ale co tu dělá ta její namachrovaná eskorta?" zareaguje Caleb na zmínku o feminismu hlavní vědkyně, jako by vůbec o nic nešlo, jako by něco podobného provozoval snad každý den.

"Ach, to je naše Shirley," povzdychne si vědkyně. Trvá mi několik drahocených vteřin, než si všechno v hlavě vyjasním. Tato vědkyně se nám pravděpodobně snaží pomoci. Nebo to tak má při nejmenším působit. Ale proč? Jaké jsou její plány? A opravdu nyní mluví o bezejmenné vedoucí vědkyni? To je poprvé, co slyším její, leč křestní, jméno, uvědomím si.

"Víte, zažila kruté časy. Svět se proti ní postavil, nikdo neuznával její pokusy. Ona měla od jakživa trochu překroucenou představu o světě. Jenže pak se v ní něco zlomilo. Myslím, že nepochopení ostatních považovala za vinu svého pohlaví, a proto se vyhýbá mužským zaměstnancům. Ty bodyguardy jí poskytly Spojené státy, když viděli její úspěchy. V Česku pro ni totiž právě to pochopení nenašli," vysvětlí nám trpělivě, i když jen velmi stručně a okrajově. Nejspíš nás chce nechat, abychom si tyto informace přerovnali sami, jak uznáme za vhodné. "Celý svůj život toužila po úctě a lidé jí opovrhovali. Víte, ona se tomu postavila, rozhodla se, že musí něco dokázat. Původně takhle její experimenty vypadat neměly, kdysi byla jen obyčejnou dívkou, která toužila něco změnit. Jako vy. Jenže za svým cílem si je schopná jít i přes mrtvoly. Myslím, že ji to všechno natolik oslepilo, že prostě pravdu nedokáže vidět. Vidí jen to, co ona vidět chce."

Něco dokázat. Ta slova mi přeběhla po zádech jako mráz. A přeběhnou mi po nich i teď.

"Ale k věci," pokračovala, a jako již po druhé doplnila, že nemá času nazbyt. "Zkrátka a dobře mám okolo deseti minut, což rozhodně není dost. Musím vám vysvětlit svůj návrh, samozřejmě jestli ho využijete, o tom rozhodnete jen a jen vy. Máte ještě nějaké otázky?"

Žasla jsem s ústy otevřenými dokořán nad její výpomocí. Vymyslela nám snad celý plán? A jak se podařilo Eleandrovi ji sehnat? A kde vezmeme jistotu, že nejde o past? Zkoumavě jsem po ní přejížděla pohledem, znovu a znovu. Nikdo se neozýval, a tak jsem se rozhodla využít situace, navzdory vědomí, že čas hraje nemilosrdně proti nám.

Zhluboka jsem se nadechla.

"Proč nám chcete pomoct? Jak poznáme, že to není jen past? Kdybyste s experimentem nesouhlasila, mohla jste přeci udělat něco už dávno," vychrlím na ni bezmyšlenkovitě.

Vědkyně na mě upře pohled, najednou ledový a zachmuřený. "A co bych asi tak mohla udělat? Co si představuješ? Shirley si domluvit nedá, věřte. A odchodem nic nevyřeším a sama pomoci všem těm dětem nedokážu. A jestli mi budete věřit je jen na vašem uvážení, nemám žádný důkaz," praví, "Jediné, oč vás žádám, je vyslechnout mě."