Na doučování mi to moc nešlo.
Ale ty ses nezlobil. Jen jsi mi znovu vlídným tónem opakoval, co již bylo řečeno. Potřeboval jsi abych to pochopil a byl jsi moc unavený, aby jsi křičel. Měl jsi tam šílené kruhy po očima. Dělalo mi to starost. Podle tvého postoje jsem usuzoval, že jsi nespal v posteli. Pohyboval ses jinak, opatrněji a pomaleji. Nejprve mě napadlo, že jsi prostě měl hodně vášnivou noc... ale pak mi to došlo. Držel ses za břicho, ne za zadek. Tvoje mysl byla plná výčitek, nenávisti sebe sama a ty jsi to neuměl ventilovat. Raději ses nechal skopat než aby jsi s tím bojoval. A při tom by jsi měl navrch.
Konečně se mi povedlo chytit se. Vypadalo to, že máš radost. Malý moment pro malé vítězství.
Ve válce jsi býval jiný. Oslavovali tě jako hrdinu jen pro to, že jsi dokázal žít s tím, co jsi dělal. Ale nedokázal jsi žít s tím, co jsi neudělal.
Byl to křehký systém.
Asi dva týdny po nehodě jsem šel za tvou nevlastní neteří Mikasou. Nemohl sis jí vzít k sobě kvůli svým vlastním problémům. Ale slíbil jsi jí, že po ukončení podmínky se k tobě může nastěhovat. Bylo jí stejně jako mě. Až na to, že jí tahali po dětských domovech a čekali na skulinku, aby ti ji předali, jako jedinému živému příbuznému. Vy dva jste oba měli krutý osud.
Ve tvém novém bytě to vypadalo úžasně. Musel jsi si dát dost práce to vše sehnat. V její pokoji pak čekal dárek od Hanji-san. Byla to tvoje fotka z dob, kdy jsi byl voják. I když jsi se na ní mračil, byla úchvatná.
Chtěl jsem tě zase vidět takového. Plného sebevědomí. někoho, kdo se neskloní, ani neuhne z cesty. Oba víme, že jsi čekal jen až ti ten řetěz, kterém tě uvázali strhnou. Po uplynutí podmínky ti vymažou trestní rejstřík a paměť lidí je velice slabá záruka. Do roka by jsi si žil na vysoké noze.
Trochu se ti svezl jeden rukáv tvé velké košile. Musel jsi je nosit proti své vůli. Do normálního obchodu jsi směl až po uplynutí podmínky. Jinak s tebou venku vždy musel být tvůj přítel. Jen ve škole, nebo v bytě jsi měl relativní volnost.
On byl vždy líný prase.
Neměl jsi na sebe nic jiného než jeho košile, které se ti dařilo opticky zkracovat a zmenšovat... ale někdy prostě došlo štěstí, jako v ten den.
Uviděl jsem jasně ty jizvy i modřiny na tvých předloktích. Naznačil jsi mi, abych to nechal být, ale já nemohl.
" Pane, můžu mít otázku?" nevěřícně jsi si mě přeměřil, ale kývl jsi. Znal jsem tvé jizvy.
" Až nebudete můj profesor... mohl bych Vás vzít na rande?" ta otázka tě zaskočila. Netušil jsi,c o si o tom myslet. To jsem viděl na tvých očích.
" Rozhodně ne." ve dveřích stál on. Kdoví, jak dlouho tam byl. Zamračil jsi se. Bojoval jsi s možností prostě ho okřiknout ať laskavě zmlkne... ale musel ses ovládnout. Stále jsi byl v podmínce. A čím víc se čas zkracoval tím těžší to pro tebe muselo být.
" Můžeš." přikývl jsi po chvilce ticha. Tvoje bojovnost se drala na povrch. Usmál jsem se. Snad to ten hajzl ve dveřích neslyšel. Mluvil jsi vždy potichu.