Zlato, co se třpytí [SasuNaru, NaruSasu] ✓

Kapitola čtrnáctá

Copak nás asi v dnešním díle čeká?

Seděli vedle sebe, jako kdyby se mezi nimi nikdy nerozproudila zlá krev. Zády se opírali o stěnu jednoduché chýše, ve které se momentálně nacházeli. Sasuke měl svou pravou zraněnou ruku opatrně položenou v klíně tak, aby se jí pokud možno ničím nedotýkal a netlačil tak na ni. Hojivé a znecitlivující masti mu sice ještě pořád působily, ale občasné zaštípání dávalo jasně najevo, že to nebude dlouho trvat a jejich účinek vyprchá. Doufal, že se kmenová léčitelka velmi brzy zastaví a ránu mu převáže. Už nyní to začalo být lehce nepříjemné. Nechtěl si ani představovat, jak by vypadala ničím netlumená bolest. To však nebyla věc, která mu v tu chvíli zaměstnávala celou jeho mysl. Ta se v ten okamžik soustředila na jednu jedinou informaci - tu Kibovu. Naruto se měl stát budoucím náčelníkem celého kmene. Nedokázal si to ani představit.

„Jak... Jak je to možné?" zeptal se, dívaje se před sebe na protější zeď. „Zdá se být tak mladý."

Kiba jen kývl a jeho pohled doplnil ten Sasukeho. Ano, Naruto byl velmi mladý. I na jejich poměry. Domorodí chlapci dovršovali hranici dospělosti již ve věku patnácti let, což bylo oproti americkým tradicím mnohem dříve, než u tamějších mladistvých. A pokud si z těch několika málo hodin historie jejich kmene, jenž měl možnost navštívit, dobře pamatoval, byl jediným mladíkem za celá ta dlouhá staletí, který se měl stát vůdcem v tak raném věku.

„Jedná se o kmenovou tradici, dá se říct. Náčelník se tady nevybírá hlasováním lidí, nebo třeba soubojem šampiónů, jako je tomu v ostatních pralesních společenstvech."

Sasuke se na něj překvapeně zahleděl. „To jako chceš říct, že je vás tady víc?"

Na to hnědovlásek raději nereagoval, v duchu se proklínaje za svou prostořekou pusu. „Tohle je jiný. Postavení se dědí, ale ne tím klasickým stylem, jakým by sis myslel. Nejde to z otce na syna. No, teda většinou ne."

„Snažíš se mě napínat, Inuzuko? Věř mi, že nejsem ve stavu, kdy by mě něco takového bavilo."

„Taky bych ti to nemusel říkat, tak zmlkni Uchiho a poslouchej," protočil očima hnědovlásek. „Pokaždý, když se nějaký místní ženě narodí malý miminko, tak není tou první osobou, která má tu možnost si novorozeně pochovat. Vím, je to trošku drastický, ve vaší kultuře by se mohlo říct, že to narušuje intimitu mezi matkou a dítětem, ale... U nás je to jinak. Hned po porodu se jí dítě odebere. Porodní báby ho omyjou a předaj ho jednomu ze starších, který je při tom celým humbuku vždycky přítomnej. No a ten si ho vezme k sobě do náruče a prohlídne mu bříško."

Sasuke pečlivě poslouchal a u části, kde Kiba hovořil o odebrání dítěte, se lehce zatřásl. Nedokázal si představit, že by se něco takového dělo v jeho rodné Arizoně. Všichni věděli, že právě v té chvíli se již začíná tvořit silné a láskyplné pouto mezi dvěma živými bytostmi.