Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXI. (71. díl)

„Jen pojďte dál, když už mi tu pořádáte dálkové pochody."

S nevolí se posadil do nabízeného křesla.

„Jak vám je?"

Už zase? Další, koho zajímá, jak mu je? Jak se cítí anebo necítí, nad čím přemýšlí anebo nepřemýšlí? Je nervózní, protože má v ruce nový telefon a nemůže s ním teď nic, ačkoliv by toho s ním potřeboval dělat hodně. Opravdu hodně. Tak mu je, když to potřebuje tak nutně vědět!

„Viděl jsem výsledky těch testů."

„Aha. Síla, že jo?"

„To je všechno, co mi k tomu řeknete?"

„Stojí to tam přece jasnou řečí nebo ne? I když se chyba může stát, tohleto je přespříliš. Ona ho mohla i zabít. To už je fakt na prokurátora!"

Hauzer se zarazil. Zdena měla pravdu. David o nastalé situaci hovoří z pohledu cizí osoby. Nepřipouští, že zde v roli pacienta figuruje on. Úplně v sobě potlačil a vymazal, že se to stalo jemu.

„Davide, víte, jak k tomu došlo?"

„K čemu?"

Hauzer složil hlavu do dlaní a protřel si oči. To tedy ještě bude ...

„Pamatujete si na to?"

„Na co?"

„Co se s vámi poslední dva dny dělo ..."

„Trochu ... Rozbil se mi telefon. Ale už mám novej. Tady. Dneska akorát přišel."

„Bolí vás ještě hlava?"

„Jo, to jo. Docela dost. Vlastně hrozně."

„Analgetika nějaká máte?"

„Ne?"

„Nechcete?"

Zarazil se.

„Davide, víte, kolik jste v sobě měl za poslední dva dny medikace?"

Pokrčil rameny.

„Něco proti bolesti mi dali po tom šití."

„A dál?"

„Nevim? Nepamatuju se."

„Dobře. Když se podíváte tady na tenhle papír ...," řekl a vstal od stolu.

David se mezi tím zabořil mezi polštáře. Znovu jej začínala válcovat únava.

„... co na něm vidíte?"

Zahleděl na výsledky z laboratoře.

„Koňskou dávku benzodiazepinů a antipsychotik z toxikologickýho rozboru."

„Dávku ve vaší krvi?"

„Ne."

„Podívejte se na jméno pacienta."

„Asi se spletli."

„Davide, oni se nespletli. To je rozbor vaší krve."

„Není!"

„To JE rozbor vaší krve! Byl jste záměrně předávkován jednou neuváženou kolegyní."

„Nebyl! Nebyl sakra! To jsem nebyl já! Jsem unavenej. Můžu si jít lehnout?"

„Jistě," doprovodím vás.

„Ne, dojdu sám!"

„Ne, půjdu s vámi."

„Nechci, abyste se mnou chodil!"

„Půjdu s vámi Davide."

„Ne! Chci být sám!"

„Davide, budu teď s vámi. Není vám dobře."

„Chci být sám!"

„Nebudete sám."

„Já chci být sám! Dejte mi pokoj!"

„Davide, pomůžu vám s tím telefonem."

„Nechci, abyste mi pomáhal s telefonem!"

„Davide, půjdu teď s vámi na pokoj, pomůžu vám s tím mobilem a uložím vás do postele!"

„Já nepotřebuju, abyste mě ukládal do postele! Nechte mě být!"

„Davide, půjdu s vámi a pomůžu vám," pokračoval Hauzer dál ve svém intenzivním naléhání. Verbálně se snažil vyprovokovat Davida k maximální možné hranici.

„Dejte mi pokoj! Nechte mě už konečně být!" postavil se a chtěl odejít.

„Davide, zdá se mi, že začínáte být agresivní. Jak to vyřešíme? Mám tu možné řešení."

Zesinal a sklouzl zpátky do křesla. Ne! Tohle se nesmí stát!!! - proběhlo mu hlavou.

„Vím, jak tu vaši agresivitu potlačit," zopakoval Hauzer a naznačil, že vstává a odchází k pracovnímu stolu.

„Nedělejte to, prosím vás!"

„Co Davide?"

„Prosím vás ne!"

„Co Davide? Co nemám dělat?"

„Já to do sebe nechci!" vykřikl a rozklepal se.

„Davide, uklidněte se. Nic se vám nestane, tady jste v bezpečí."

„Ne, nejsem! Já to nechci! Nedávejte mi to prosím vás!"

Naprosto učebnicový příklad, pomyslel si Hauzer a vrátil se k pohovce.

„Davide, nebojte se. Nic vám píchat nebudu. Potřeboval jsem si jen něco ověřit."

„Nevěřím vám!"

„Davide, klid! Nebojte se. Já vám neublížím, tady jste v bezpečí, nic se vám nestane. Nikdo nebude dělat nic proti vaší vůli. Pojďte. Tady vám vezmu tu krabici a půjdeme. Potřebujete si odpočinout."

„Ne! Já vám nevěřím! Nesahejte na mě! Nesahejte sakra na mě! Jsem unavenej. Bolí mě hlava. Potřebuju spát. Já potřebuju spát! Nepřibližujte se ke mně! Potřebuju spát! ..."

Stál nad jeho lůžkem a přemýšlel, co udělat dál. Přesun na uzavřené oddělení kolegy Košty je již zařízen. Po prodělané panické atace, kdy se rozrušil natolik, že ztratil vědomí, bude potřebovat čtyřiadvacetihodinový dozor a na přechodnou dobu pravděpodobně i omezení osobní svobody, aby nemohl být nebezpečný sám sobě, a to zde není schopný facilitovat. Při troše štěstí jen na pár dnů, než se dostane z nejhoršího. Jakmile to jenom trochu půjde, vezme si jej zpátky. Stejně si nebude většinu toho, co se s ním v následujících dnech bude dít, pamatovat ... Vzal ze stolu krabici s novým mobilem a plastový sáček, v jehož obsahu doufal najít použitelnou SIMkartu. Zprovoznit mu nový telefon je to jediné, co pro něj v této chvíli ještě může udělat. Bouřka již pomalu ustávala, ale jemu bylo jasné, že ta opravdová hromová mračna se nad městem teprve stahují.