Vrah z Deep Webu

15. Nová

Pohled Bradleyho:

Na nemocniční posteli jsem strávil asi 3 měsíce aniž by za mnou Greg přišel. Neměl jsem ani ponětí, co se mnou bude a kupodivu mě už ta dvojčata ani tolik netrápila. Jídlo dvakrát denně mi nosil vždy jeden z těch mužů, co mě odvlekli. A jednou za týden mi Josh přišel zkontrolovat ránu, jestli se dobře hojí. Na otázky ohledně Grega neodpovídal, ale jen to, že se mě snažil uzdravit mi přinášelo klid. Kromě jeho návštěv jsem byl po celý čas sám. Měl jsem přemýšlet. Vím, že to tak Greg přikázal. Musel jsem být sám a vyžrat si, co jsem provedl. Fungovalo to. Už jsem ani Grega nechtěl vidět. Měl jsem velký strach, že už mě nepřijme zpět. Jednou za mnou Josh přišel, tentokrát ale dřív než jsem byl zvyklý. Podal mi dvě berle a řekl:
,,Tak pojď, zkus vstát." První pokus dopadl neúspěchem. Druhý taktéž. Pořádně jsem se postavil až po páté. Josh mě vedl do posledního patra přímo do Gregovy kanceláře. Ta byla úplně předělaná. Byla nová, luxusní.

,,Posaď se."řekl Greg. Sedl jsem si do pohodlného křesla, které vonělo novotou. Josh se s Gregem rozloučil a zmizel ve dveřích.

,,Vidíš to všechno?"usmál se Greg.

,,Vidím. Chtěl bych se omluvit, měl jsem tě poslechnout."

,,Jsem vrah, ale také myslím na svou rodinu."řekl a ignoroval mou omluvu. Nechápal jsem.

,,Hned vysvětlím. Moje sestřenice, Grace vždycky chtěla mít nevěstinec. Byl to její sen už od patnácti let. A teď se ho díky mně konečně dočká. Ty, jako úplný idiot bys ty dvě holky už nejspíš zabil. Ale proč, když se dají několik let vykořisťovat. Nabízel jsem je 7 týdnů a z toho mám teď úplně novou kancelář. Máme i nový nástroje a taky nově vymalováno. Tohle všechno jen díky Isse a Bell. Teď vedle nás stojí malej dům, který si zde zařídila Grace. Daroval jsem jí dvojčata do začátku. Teď je jejich pasákem ona. Už mě chápeš?"domluvil.

,,Ano. Jsem opravdu idiot."snažil jsem se o lehký úsměv.

,,To teda jsi. Musel jsem udělat ten live stream bez tebe. Byla to opravdu zábava. Ta ženská zastřelila dva muže, z toho jeden byl její bratr."zasmál se Greg.

,,Štve mě, jak jsem se zachoval."sklopil jsem pohled dolů a litoval se.

,,Každý děláme chyby. Odpouštím ti. Ale varuju tě. Ještě jedna taková chyba a budu tě muset propustit." Věděl jsem moc dobře, že tím myslí moji smrt. Ale také jsem věděl, že nejsem přeci tak hloupý, abych se nechal ovládat svým egem.

,,Děkuju ti."usmál jsem se na něj.

,,Jako trest jsem tvoji Veronicu dal Grace. Je plně uzdravená a krásná, jestli ji chceš vidět, můžeš, Grace s tím počítá."úsměv mi oplatil. Abych pravdu řekl, tohle mě trochu naštvalo, byla přeci moje. Ale jako můj šéf na to měl právo a já to musel respektovat.

,,Rád bych ji viděl a při té příležitosti i poznal Grace."čekal jsem na jeho svolení i přesto, že mi to už v předchozí větě povolil.

,,Jen běž."usmál se.

,,Díky."odpověděl jsem. Neohrabaně jsem se zvedl z křesla a pomalou kulhavou chůzí o berlích jsem se blížil k výtahu. Když jsem konečně vyšel ven, cítil jsem svobodu. Musel jsem se chvíli nadýchat čerstvého vzduchu, to mi na lůžku opravdu chybělo. Vyšel jsem za bránu a viděl úžasný barák. Nemohl jsem uvěřit, jak něco takového tu někdo stihl postavit za 3 měsíce. Zíral jsem na něj. Typoval bych to tak na tři patra. Jen doufám, že z nějakého okna nejde vidět za naší bránu, byl by to opravdu průser. Ale věřím, že tohle si Greg ohlídal. Dobelhal jsem se ke dveřím a zazvonil. Otevřela mi Grace.

,,Dobrý den, vy jste pan Cunningham?"zeptala se mě.

,,Já jsem Brad, od Grega, těší mě."usmál jsem se a podal jsem jí ruku.

,,Já jsem Grace."přijala moji ruku.

,,Moc se omlouvám, myslela jsem, že jste klient."usmála se.

,,To je v pořádku, přišel jsem se podívat na Veronicu, jestli mohu."

,,Jistě, pojďte dál, zavedu vás k ní."usmála se a pustila mě dovnitř. Vypadalo to tam opravdu luxusně, všude byl červený koberec, krásně vymalované zdi a moderní nábytek. Nikdy předtím jsem nic tak organizovaného neviděl.

,,Veronica má pokoj v druhém patře, snad to pro vás nebude obtížné."řekla a na tváři jí pohrával vlídný úsměv.

,,To ne. Moc se omlouvám, ale nejsem schopný vyjít po schodech."zamračil jsem se. Bolela mě už jen myšlenka, že bych to musel s mojí postřelenou nohou překonat.

,,V tom případě ji mohu přivést sem."znovu se usmála a vydala se nahoru. Mezitím jsem si ulevil na nepříliš pohodlné židli, která stála jen pár centimetrů od poschodí. Oddechl jsem si a opatrně nahmatal bolavé místo na levém stehni. Příšerná bolest mi začala vystupovat až do lýtka a dál směrem dolů až ke konečkům prstů.

,,Nechci za ním jít."uslyšel jsem ze shora chraplavý hlas. Připomínal Veronicu, ale nebyl to přímo její hlas. Znělo to jako špatně naladěné rádio. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem Joshe vlastně žádal o zmírnění jejích hlasivek. Teď jsem toho litoval. Už to nebyl ten příjemný hlas, který jsem tak rád poslouchal, když zuřila bolestí.

,,Nic ti neudělá. Jsem tu. A budu tu po celou dobu."uklidňovala ji Grace. Trochu jsem se udivil, že je na ni tak hodná. Měl jsem za to, že pasáci své holky manipulují a mlátí. Ale tohle je také způsob, jak si holky udržet v poslušnosti a řekl bych, že pro Grace je to asi lepší varianta. Navíc je to žena, je pro ní lehčí být jim oporou. Ještě chvíli si tam něco šeptali, ale já ztrácel energii na věnování pozornosti tomu, co se tam děje. Obě sešli po schodech a já navázal oční kontakt s Veronicou. Bylo to jako shledání po čase. Byla to má láska a já ji dlouho neviděl. Takové to bylo pro mě. Ona se ze začátku tvářila arogantně a když mě spatřila, zatvářila se dost překvapeně. Nehledě na tom, co jsem slyšel, viděl jsem na ní, jak schází a přibližuje se ke mně s obrovskou nechutí. Ale já na ni mohl oči nechat. Obdivoval jsem Joshovu práci, bylo vidět, jak je pečlivý. Byla úplně jiná a přitom stále stejná. Stejně nádherná. Nejsem žádný hlupák, ale také nejsem dost chytrý, abych něco takového popsal. Neskutečný pocit.
Veronica kráčela přímou čarou ke mně, pak se zastavila, otočila se na Grace, lehce pokývala hlavou a Grace nás v rychlosti opustila. Znali se dost krátce a už jedna k druhé chovali ovdivuhodnou důvěru. To já nikdy nezažil. Veronica si podala židli, která stála u dveří a sedla si naproti mně. Pohlédla mi do očí a čekala, co ze mě vypadne. Ale já nebyl připravený mluvit. Měl jsem možnost prohlédnout si z blízka její novou tvář, která byla neuvěřitelně dokonalá. A na slova jsem se nějak moc necítil. Co bych ji asi tak mohl říct? Mám v sobě tolik smíšených pocitů.

,,V tvé přítomnosti je mi příjemně."řekl jsem a udělal jsem na ni pitomý chlapecký úsměv. Poté jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal. I ona byla trochu zaskočená a já už linčoval svoji mysl za něco tak neohrabaného a prostého. Hlavně jsem vůbec nechápal, proč jsem to řekl. Byla to pravda, to ano a byl jsem překvapený, ale proč jsem to sakra řekl nahlas?

****