MARCH ELEVENTH || H.S. - CZ PREKLAD

THREE.

13.01. ; 1981

Amelia stála na své zastávce, kde si hraje s rukávem kabátu. Trpělivě tu stála, ale čekat v mrazu nebylo něco, co by si užívala. Milovala zimu, to ano; i když milovala ten typ počasí, protože se vždy schoulí pod peřinu ve své posteli, ale chodila do školy a to byl důvod, proč si neužívala počasí tohoto rána.

Na rozdíl od jiného rána, se dnes ráno probudila brzy, netrpělivá jít na vlak. Musela se zastavit u paní Johnsonové doma - jako vždy, a dát si trochu čaje. I když se v sedadle hodně vrtěla, její nohy se jemně houpaly a prsty měla před pusou, jemně si kousala nehty. 

Paní Johnsonová si všimla, jak se chová a to ji pobavilo. Nikdy neviděla Amelii takovou dychtivou odejít na vlak, protože vlak je to, co ji veze do školy, něco, co Amelia jednoznačně nenáviděla. Ale teď tu bylo něco, nebo někdo, kdo ji přinutil nikdy neopustit vlak.

Jak čekala na vlak, přemýšlela nad způsobem, jak se představí. Ano; přemýšlela o tom, jak se představí. Byla vystrašená, nikdy si nemyslela, že by našla někoho, kdo by ji zaujal, ale ani to, že by někdo naproti ní seděl.

Ona se jen obávala, jaký byl.

Vlak přijel na dohled a Amelia se stává více nervóznější, než už byla. Zhluboka se nadechla, snažíc se ovládat své nervy, ruce se jí trochu třásly. Odstoupila od vlaku, už viděla Bernieho, jak vychází a stojí u vchodu s velkým úsměvem na tváři.

,,Amelia, dobré ráno."

,,Zdravím, Bernie." Pozdravila ho a věnovala mu široký úsměv. 

Když šlápla na první schod, chvějící dech opustil její rty. Nastoupila úplně a šla ke svému sedadlu. Když tam byla, chlapec se už díval jejím směrem s malým úsměvem na tváři. Ten úsměv způsobil, že jí poskočilo srdce a nervy se neuklidnily, akorát zhoršily. 

Rozšířili se jí oči a rychle se podívala jinam; sedá si a dívá se ven oknem - netroufá si podívat se na chlapce. Přestože přes noc přemýšlela, jak se mu konečně představí, tak je to fuč. Nemohla to udělat. Celé to sebevědomí, o kterém si myslela, že má, zmizelo.

Chlapec svraštil obočí, ale stále s úsměvem. Cítil se trochu smutně, když se podívala pryč, ale jak měla vykulené oči a podle toho, jak se jí červenaly tváře věděl, že se styděla.

Byl to jen druhý den, co se viděli a ještě spolu nemluvili; proč?

Amelia nebyla dívkou, které bylo sebevědomé. Nikdy se neodvážila podívat se chlapci do očí, děsilo ji to. I když to teď bylo divné. Nikdy nezažila, že by se na nějakého kluka chtěla podívat a prostě na něj zírat. Nikdy nezažila, že by se chtěla představit klukovi. Nikdy nezažila pocit, že by seděla vedle kluka, nebo s ním dokonce začala konverzaci. Nikdy před tím se tak necítila. Ale teď to všechno chce udělat.

I když se dívala ven oknem, na chlapce se dívala koutkem oka. Myslela si, že si to nevšiml, ale všiml. Všiml si způsob, jakým se na něj tajně dívala.

Její břicho se začalo naplňovat motýly jen z toho, jak se na ni díval. Chlapec na ni jen koukal, někdy otevře ústa, aby promluvil. Přestože s ní nikdy nemluvil. Pouze zavřel pusu a pořád se na ni díval.

Někteří lidé by si mohli myslet, že je strašidelné, když se na vás někdo tak dlouho dívá a ne odtrhnout jejich pohled od vás. Ale Amelii to přišlo rozkošné. Líbil se jí způsob, jakým se na ni díval, jako by mu nebylo jedno, že je to evidentní - protože to prostě tak nebylo. Nepotřeboval se tvářit, že se dívá na něco jiného. On se chtěl jen na ni dívat; jen na ni.

Všiml si jí.   

Amelia, ačkoli vycítila jeho pohled, neodvážila se na něj podívat úplně, ani s ním promluvit. Jen seděla na svém sedadle s čelem opřeným o okno. Podívala se na stromy, které se rychle míhaly z rychlosti vlaku. Slunce začalo konečně svítat skrz zamračenou oblohu.

Zasyčela, když vlak udělal prudký pohyb a její čelo se odlepilo od okna, aby znovu do něj narazilo. Pocítila malou bolest a její ruka vystřelila k její tváři, kde si třela bolavé místo. Zasténala a našpulila rty; odtáhne se od okna a přesune se na své místo. Její ruka je stále na jejím čele a její spodní ret je vystrčený. 

Chlapec se cítil špatně, že se zranila; nadzvedl se mu žaludek. Zdálo se mu to vtipné, jak si protírala čelo a jak špulila rty. Vypadala ještě více rozkošně než byla, vypadala jako štěňátko; pomyslel si s malým úsměvem na tváři.

Jemně se zasmál, když uviděl, že zírala na to okno a už více neudržel jeho výbuch smíchu. Podívala se na něj a tváře se jí začaly zahřívat. Teď byla v rozpacích z toho, že viděl co se jí stalo. Prosila, aby se země otevřela a stáhla ji s sebou. V mysli hřešila, cítila se jako idiot. 

Teď si musí myslet, že jsem hloupá; pomyslela si a odvrátila od něj pohled.

Chlapcova zastávka byla ta první a bohužel, byl čas, aby vystoupil a přešel do své školy. Amelia a on chodili do jiné školy, ale do stejného ročníku. Ale on chodil do soukromé školy - jeho rodiče ho tam přihlásili, zatímco ona chodila do státní školy.

Postavil se ze svého místa, usmál se na ni a zavrtěl hlavou; jeho kadeře poskakovali. Vystoupil z vlaku, i když ne předtím, než jí věnoval pohled. Sjel po štěrkové cestě k jeho škole trochu rychlejší chůzí. Dnes měl menší test a nechtěl přijít pozdě, kdyby kráčel pomaleji.

Když už seděl na místě, učitel rozdal papíry a všichni zírali na test. A zatímco ho řešil; nemohl si pomoci, ale zamyslel se nad dívkou z vlaku. Nemohl si pomoci, ale když zavřel oči, vybavila se mu její krása.

Co se to se mnou děje? ; zeptal se sám sebe, zhluboka se nadechne předtím, než se vrátí zpět do práce a pokusí se dostat Amelii ze své hlavy.

•