Dračí korunka [DOKONČENO]

4. kapitola

Minulou kapitlu jste četli:

"Co se děje!!?,, Zakřičím na celou vesnici. Ale na mou otázku už nepotřebuji odpověď. "Do háje.,, Vyletí z mých úst šeptem. A já se slzami v očích sjedu na kolena.

Nyní:

Náš dům byl v plamenech. A lidi místo toho, aby hasili, tak jen zmateně pobíhají sem a tam. Rychle jsem se vzpamatovala a začala něco dělat. Popadla jsem vědro a běžela ke studni. Cestou jsem se rozhlížela jestli neuvidím tátu. Nabrala jsem do nádoby vodu a běžela ji vylít do ohnivých chapadel. A takhle jsem pokračovala, přidal se ke mě i Damien a otcovi známí. Dům jsme po hodně dlouhé době uhasili, ale už se tam nedá žít. Po mém otci se jakoby slehla zem. Začala jsem myslet na to nejhorší. Co, když tam zůstal? Ozvalo se mi v hlavě a já do domu vběhla, procházela jsem všechny místnosti, ale nikde nebyl. Poslední pokoj, jeho dílna. Vešla jsem tam. Byl tam...

...ležel na podlaze, nehýbal se. Přispěchala jsem k němu. Nedýchal. Zkoušela jsem tep...žádný. Můj pláč se stal histerickým. Cítila jsem dvě paže(ne neudělám z toho romanťák😤) a táhly mě od tátového těla. Vzpírala jsem se, ale nepomohlo mi to. "To bude dobrý holka.,, Řekl muž, jenž mě táhl z domu pryč. Byl to Damien, náš pekař.

"Máš, kde bydlet?,, Optal se mě už venku. "Ano, mám.,, Fňukla jsem bez rozmyšlení. "Vážně?,, Zeptal se ještě jednou asi pro jistotu. "Ano Damiane, mám kde bydlet, a i kdyby ne, nebudu tě přeci otravovat u tebe doma.,, Vyvzlykala jsem svůj dlouhý monolog a vyškubla jsem se mu z rukou, které mě ještě pořád držely. "Co se vůbec stalo?,, Zeptala jsem se tentokrát já. "Nikdo neví.,, Řekl a obejmul mě. Brečela jsem mu do ramene. Po chvíli jsem se odtáhla. "Jen si vezmu nějaké věci a půjdu.,, Řekla jsem a vydala se zpět do trosek místa, kde jsem se narodila.

Procházela jsem pokoje a hledala něco, co by se ještě mohlo hodit. V komoře byl prakticky nepoškozený košík, dala jsem do něj nějaké jídlo a pokračovala jsem dál. Z pokoje jsem si vzala šperkovnici po mamince a nějaké oblečení, spíš teda, co z něho zbylo. V obýváku nic nebylo, a stejně i v pokoji pro hosty. Z kuchyně jsem vzala nože a brousek, vzala bych i příbor, ale byl v nepoužitelném stavu. Z otcovy ložnice, ta byla asi nejmíň zničená, jsem vzala látky, svíčky a obrázek mě a rodičů, co kreslil místí malíř. Mohlo mi být osm let, ale zpátky do reality. Poslední místnost zbývala otcova dílna. Vešla jsem s tím, že nebudu brečet, on by si nepřál, abych truchlila. Jenže hned, co vejdu, svalí se na mě prázdnota, prázdnota v srdci. Jak se rychle změnila odvaha v žal, mí rodiče umřeli a nechali mě tu samou. Popadla jsem kasu, štětce, barvy a další věci.

Mlynář mi půjčil svého koně a nějaké brašny, abych si poslední své věci mohla dovézt na chatu v lese. Poděkovala jsem mu a ještě než jsem vyrazila skrz les, domluvila jsem se s pekařem ohledně mé práce. Bude stálejší, a budu tam víc než do teď. Otce už pohřbili. Nemám proč se tu ještě zdržovat.

Jestli jsem se rozjela ve 2.kapitole, tak nevím, jak mám označit tuhle kapitolu s 500 a více slovy😂😂