My thoughts

Friend

Říkala jsem si, že tenhle příběh už nikdy neotevřu. už v něm nebudu pokračovat, protože to bolí. jsou zde vetkány vzpomínky na lidi, které jsem milovala a oni mne opustili. v tomhle příběhu je a bylo tolik bolesti, že jsem jej navždy chtěla odstranit. ale bylo tu občas i štěstí a někdy jsem se snažila ostatním pomoci, i když se mi nedařilo.

A dnes je tomu tak opět. asi po měsíci (možná míň) opět píši další část. další střípek svého srdce, který ti tu nechávám. opět další zklamání a slzy. brala jsem tě jako něco, co jsem nikdy neměla. stal ses mým přítelem, kterému já mohla říci cokoliv, i když občas jsem své pocity musela ukrýt v metaforách. do tebe já psala vše, co se dělo, všechny mé pocity. pomáhalo to...

Takže dnes ti opět budu říkat svůj příběh...?

Nevím, všechno se to nějak zničilo. všechno se to stalo tak rychle a já... já nevím. zase brečím, takže zde nejspíš bude plno chyb. zase chci umřít a zase chci objetí. opět tu chci mít někoho, kdo mi řekne, že je všechno v pořádku, ale ten člověk neexistuje.

Proč? proč jen musí existovat něco jako peníze? proč na světě existuje něco jako opovrhování lidí? šikana? proč tomu tak je? proč je to občas všechno úžasné a z toho to jde vše do háje? a proč o mně říkají ta zlá slova, jež se teď ještě znásobí?

Na začátku, když jsem Tě začala psát, byla jsem šťastná, nejspíš. měla jsem člověka, který mne miloval a vždycky utišoval. jen ty jizvy stále byly... potom se něco stalo a já už to tak necítila. začaly mne pronásledovat sebevražedné myšlenky a já se sebevraždu snažila rozmluvit lidem kolem sebe. snažila jsem se rozmlouvat alkohol a drogy. snažila jsem se všechny přesvědčovat, že jsou úžasní takoví jací jsou. povedlo se to...? u některých ano a já bych na sebe měla být aspoň trochu hrdá, že je to tak? jenže já nejsem. a potom vše zase na chvíli bylo dobré, protože jsem nebyla v téhle zemi. všechno jako by se vrátilo zpátky do hezkých let. na ten týden mám ty nejhezčí vzpomínky vůbec. jenže potom jsem se opět vrátila do toho maloměsta a všechno to začalo znovu a tentokrát to bylo ještě horší. a tak jsem začala psát,, poezii"

Byl to způsob, jak ze sebe vše dostat a to tak, aby pokud se nad básní nezamyslí, neřekne jim nic. často jsem je psala ve škole, když jsem se nudila, či doma, když mi po tvářích tekly slzy. psala jsem je o lidech. o všech lidech, které já měla ráda a stále mám. mé metafory v nich byly často zvláštní a zapadaly tam tak, že by nikoho nenapadlo, že báseň pojednává například o minulosti a ne o knize, jak říká její název. byly to jen výkřiky do prázdna, do temna, kde mne nikdo neslyšel a já tak mohla říci cokoliv.

Neřekla bych, že jsou dobré. nejsou. ale pomáhaly mi, aspoň trochu. avšak jsem stále byla zničená.

A teď?

Teď sedím na gauči v obývacím pokoji a pláču. vedle sebe mám položený hrnek s naším hlavním městem, jenž je již prázdný. na nohou mám položené učebnice na zeměpis, ze kterého zítra píšu, ale nejsem schopna se na učení soustředit. možná to chce jen další várku teplého černého čaje s mlékem.

Pod očima mám šmouhy od řasenky a ruce se mi klepou tak, že jsem ráda, když mobil vůbec ještě udržím. všechno se to na mě opět navalilo a je toho moc. všeho je moc.

Vidím svůj odraz v televizi na proti a je mi ze mě zle. vidím své tři jizvy na ruce, jež už nikdy nezmizí a chci opět skočit. utírám si své slzy a prosím o pomoc. avšak můj hlas je pouhý výkřik do tmy. nikdo jej neslyší.

Pomalu vstávám, jdu k oknu, ze kterého mám výhled na louku a les, kam často chodím. nic. je mi stále stejně, možná že i hůř. je to jako by mi někdo vzal něco uvnitř mě. nevím, co to bylo. ale cítím tak strašně velkou prázdnotu a zklamanost, že je to až nesnesitelné. jsem zklamaná sama ze sebe, z toho, že jsem jim jen na obtíž... dochází mi, že nemám žádné přátele, protože lidi, se kterými se bavím, mne mají jen na to, aby je měl, kdo dostat domů, když jsou opilý. dochází mi, že nikdy nic nedokážu, protože jsem pouhá nula, které tu není za potřebí.
vím, že na světě není nikdo, komu by na mně aspoň trochu záleželo, protože se ke mně otočili zády. všichni.
****
Člověk, jenž mne znal řekl, že mám dvě tváře. ne, mám tři. o té třetí jen nevěděl. je to jako to japonské přísloví:
,,Člověk má tři tváře. tu první ukazuje světu. tu druhou ukazuje jen svým nejbližším přátelům a rodině. a tu třetí neukázal nikdy nikomu. je to totiž skutečná tvář jeho samotného. "

Ta první :
usměvavá holka, která rozesmívá všechny okolo, má dětinské nápady a je pro každou blbost. avšak nedokáže projevovat city a tak o ní všichni říkají, že je chladná.

Ta druhá :
holka, která se snaží všem pomáhat a o každého se stará. za každého by svůj život dala, a vždycky ti pomůže. nikdy Tě nenechá na holičkách, jen má občas problém s příchody, protože dochvilnost její silná stránka zrovna není.

A ta třetí, poslední :
holka, která pořádně neví, kdo nebo co je. stále přemýšlí nad tím, jaký zde má úkol, co je po smrti, a zda-li umírání bolí. každý den se krčí u topení v pokoji v slzách. občas si maluje po rukou. žiletkou... nenávidí se a nejradši by byla, kdyby už konečně zemřela. má ráda všechny lidi okolo sebe a bojí se, že o ně jednou přijde, proto se je snaží ztratit ještě dřív, než si k nim vytvoří silnější pouto. do zrcadla se na sebe nemůže ani podívat, ale snaží se lidem pomáhat. snaží se, aby ji lidi neznali a zatím se to i daří. uzavírá se do sebe stále víc a víc a místo lidí dá přednost knihám, protože ty ji nikdy nezklamou. ta věčně usměvavá tvář, kterou nic nerozhodí je jen maskou. vždycky je bezradná, občas se podívej do očí. to je jediné místo, kde můžeš poznat, jak ve skutečnosti na tom je.
Přeje si tu mít někoho. někoho, komu bude moci říct, kdo opravdu je a on se nevyděsí. ale takový člověk neexistuje a tak se bude stále jen přetvařovat.

****
Opět ti děkuji, že jsem ti vše mohla říci, můj příteli. vznikl jsi pod mou rukou a pod mou rukou můžeš být i zničen. možná by to bylo tak nejlepší, avšak na to nemám srdce. nebudu ti říkat, že se mi díky vypsání ulevilo, avšak aspoň se nyní mohu o trochu více soustředit na naučení zeměpisu, než ještě před chvílí.

Myslím, že tebe nikdy nedopíši. nikdy Tě nedokončím, protože potom bych přišla i o tebe a to já nechci. občas mne děsíš, avšak jsi mou oporou. nikdy Tě nemohu zničit.

Děkuji ti můj příteli,
jenž vznikáš silou mou
děkuji