Tamwol

Gutlachovy intriky

Tu noc se zdál Sebaldovi sen. Tak,jak včera do Kesen Diynu, vjížděl do královského města. Všude byly samé květy, padaly z nebe a jeho kůň po nich kráčel jako po koberci. Samotný král Bertred III. sňal z hlavy korunu a pokorně ji předal Sebaldovi. Uznal tak jeho nárok na trůn.

„To byl, krátký, ale jistě krásný sen, pane," poznamenal Efrem Gutlach.

Poskytoval právě Sebaldovi první pomoc. Z neustálého nošení brnění se mu udělala nepříjemná vyrážka. Sebald si mohl vybrat, buď snášet to svědění nebo, si přece je sundat brnění za zavřenými dveřmi. Za mnoha zavřenými dveřmi. I když dobře věděl, že i v té krátké chvíli, co je bez zbroje je stále pod její ochranou. Sebald nikdy neměl sklony k sebetrýznění.

„To nebylo všechno. Chtěl jsem si pak korunu nasadit na hlavu, ale nešla mi sundat přilba. Potom se zvedl vítr, nejdřív jen vánek, ale sílil. Květy vířily vzduchem jako sněhová bouře. Všichni někam utekli, jen já se snažil chytit korunu, co mi vzal vítr, ale viděl jsem už jenom květy. V jediném okamžiku se na mě sesypaly. Byly jako z olova, myslel jsem si, že mě rozmačkají. Potom jsem ucítil teplo, květy roztály jako vločky a já stál uprostřed nekonečného jezera z rozpuštěných květů."

„To byl podivný sen."

„Musím si ho nechat vyložit. Nevyznáš se v tom náhodou?"

„Jsem lékárník," odpověděl Gutlach a jasně tím naznačoval, že na takové pitomosti nemá čas. „Podle mého zdravého rozumu, by to znamenalo, že jste udělal zatracenou chybu, když jste si vzal to brnění na sebe. Ale to slyšet nechcete."

„Ano, nechci," Sebald se usmál a závětří. „Cos to přimíchal do té masti? Budu smrdět jak...Jak v tom mohl Itis tak dlouho vydržet?"

„Však víte, že přišel o rozum. Toho zápachu si nevšímejte, za chvílí bude pryč. Něco mě napadlo..." nakousl Gutlach a Sebald si najednou vzpomněl na důležitou věc.

„Vypadá to, že máš pořád nějaké nápady. Možná se domníváš, že když ti popřávám sluchu, víc než jiným, dává ti to jistá privilegia a můžeš si dělat, co se ti zlíbí."

„To bych si nikdy nedovolil," oponoval Gutlach pokorně.

„Jak si mám tedy vysvětlit fakt, že z tvých úst vyšel rozkaz, mým jménem, zatknout jakési lidi a vsadit je do vězení?"

„To je skvělé, pane, že jste se to už dozvěděl."

„Skvělé? Gutlachu, já žádám vysvětlení!" vévodův hlas zazněl nezvykle přísně.

„Právě jsem se k tomu chystal. Zmínil jsem se přece o tom, že jsem dostal jistý nápad. Nechtěl jsem ztrácet ani minutu a učinil jsem, co jsem učinil. Věřte mi, pane, udělal jsem to jen ve váš prospěch."

„Nesmysl, Gutlachu. Nebo snad myslíš, že by mě mohli nějak ohrozit, kdyby zůstali na svobodě?"

„To ne, ale když je máme pod zámkem, mohou vám k ledasčemu dopomoci." podotkl tajemně Gutlach.

„Efreme Gutlachu, mluv jasně! Poslední dobou si oblibuješ hovořit v hádankách a já je nehodlám luštit!"

„Jedná se o jistý svitek, pane."

„Jaký svitek, zas!" vybuchl vévoda.

„Velice se vám omlouvám, že jsem se o něm nezmínil dřív, ale to víte, má paměť už není co bývala. Jedná se o velmi vzácný svitek."

„Tak vzácný? Vyprávíš to jako pohádku, budiž, poslouchám tě. Nač by mi byl?"

„Pane, vzal jste na sebe velice těžký úkol. Král je dosud mladý a má mnoho spojenců. Zaslechl jsem, že i peněz se mu stále dostává. I když máte to brnění, nebude snadné nad ním zvítězit. Dosud se vám dařilo. Váš postup byl rychlý, ale nemusí to tak být pořád. Válka se může protáhnout, objeví se komplikace, které nejde předvídat. Chci tím říct, že jste sice nezranitelný, ale můžete mít víc."

„Jak víc?" nechtěl se Sebald nechat dál napínat.

„S jeho pomocí bude pro vás získání koruny tak snadnou záležitostí, jako v tom vašem snu."

Sebaldovi zazářily oči, ale pak trochu pohasly. Vzpomněl si, jak skončil ten jeho sen.

„Dá mi moc?" odtušil Sebald.

„Neskonalou."

„To je velice lákavé. Ale proč, prosím tě, si dal kvůli tomu zatknout ty lidi? Nechápu."

„Pane, jistě tušíte, co mám v plánu. Ovšem, chcete-li to slyšet z mých úst, prosím."

„Bavíš mě Gutlachu, mohu být spokojený, král má jenom šaška. Tak pokračuj."

„Rád, pane. Jeden z těch ve vězení je ještě chlapec. Hlavu má plnou rytířských ideálů. Věří v sílu daného slova. Čest je mu nadevše. Nikdy by nezradil své přátele. To jemu poručte, aby vám přinesl ten svitek."

„Je zavřený ve vězení, stal jsem se tak jeho nepřítelem. Můžeš mi říct, proč by to dělal?"

„Protože jeho přátelé zůstanou ve vězení jako záruka a nepřinese-li svitek v dané lhůtě. Nikdy by si neodpustil, kdyby zavinil jejich smrt."

„Jsi až neobyčejně dobře informovaný, Gutlachu."

„Snažím se. V tomhle světě je to nezbytnost, chce-li člověk něčeho dosáhnout."

„A čehopak chce dosáhnout pan lékárník?" zeptal se Sebald zvědavě a trochu pohrdavě.

„Klidného a spokojeného života, pane."

Sebald se hlasitě rozesmál. Pan lékárník je mazaný a možná i proto ho má Sebald docela rád.

„Zařiď, ať toho kluka, přivedou co nejdřív."

Za půl hodiny poklekla Biny před Sebaldem v biskupově přijímacím pokoji. Byla umazaná, oblečená jako kluk a vypadala nějak sveřepě. Tohle bylo po druhé, co se setkali tváří v tvář. To Sebald pochopitelně nevěděl. Ani ho nenapadlo, že před ním klečí žena. Viděl jen nespokojeného mladíčka, odhodlaného mu při první příležitosti vrazi dýku do zad nebo do srdce, kdyby to ovšem šlo. Sebald se té představě usmál.

„Efreme Gutlachu," gestem naznačil, aby lékárník mluvil za něj.

„Víš, kde jsou Hory Modrých medvědů?"

Biny jen kývla hlavou.

„V domě kde žil Usmarius z Kononu, zůstal starý svitek. Vím jen, že je ukrytý ve válcovité stříbrné schránce. Máš pět dnů na to, abys ho našel a donesl sem. Pokud bys odmítl nebo ses snad nevrátil, čeká tvoje přátele dost nepříjemný odchod z tohoto světa. Rozuměl si dobře?"

„Co když ho nenajdu. Třeba ho už někdo odnesl," snažila se Biny vyvléknout z podivného úkolu.

„Najdeš ho," řekl Gutlach s naprostou jistotou, nepřipouštějící omyl. „Ještě nějaké otázky?"

Biny jen mlčky zakroutila hlavou. Sebald naznačil Efremovi, že to stačí a oba můžou jít. Dřív než Gutlach vyvedl Biny z biskupova paláce, zastavil ji poklepáním na rameno. Zdálo se, že má něco za lubem.

Ze záhybů pláště vytáhl Eberhardův meč. „Tohle, jestli se nemýlím, je tvoje. Ber, abys pak nemohl tvrdit. že ses neměl čím bránit."

„Podivný muž, tenhle Gutlach," řekla si Biny.