Zvěromág

I.

Procházela jsem ulicemi Paříže a ač jsem se na všechny strany zdálo se mi, že můj pohled nezachycuje každý dokonalý detail tohoto krásného města. Byla jsem tím místem naprosto fascinována. Možná by se snad dalo i říci, že jsem tím místem byla až paralyzována.

V Paříži jsem byla teprve pár dní a zatím jsem si jen stačila pronajmout malý bytěček a celé dny jen chodit a bezcílně bloumat ulcemi. Dřív jsem žila na venkově a to byla, abych pravdu řekla, neskutečná nuda. Ale o tom až jindy.

Bylo okolo deváté ráno, když jsem si tohoto slunečného dne vyšla do malé kavárny, která se nacházela jen pár bloků od mého domu, abych se poptala po nějaké práci. J mi jasné, že mě pravděpodobně nevezmou hned na prvním místě kam přijdu, ale někde začít musím, no ne? Došla jsem na místo a těsně před prosklenými dveřmi jsem se zastavila, abych si místo podrobněji prohlédla. Dřevo, které lemovalo skleněné vitríny, vyplněné různě barevnými čajovými servisy, bylo natřeno tmavě hnědou - barvou kávy. A nad dveřmi se nacházel francouzský nápis s názvem podniku "O Dvou šálků". Zhluboka jsem se nadechla nosem a za doprovodu zacinkání zvonku jsem vstoupila dovnitř.

Za pultíkem s občerstvením stála bruneta ve středním věku, právě doplňujíc zákusky do malé vytrínky před sebou.

"Dobrý den," pozdravím a zazubím se na ni.

"Dobrý," oplatí mi. Přistoupím blíž a všimnu si, že má trochu prošedivělé vlasy.

"Víte," začnu a upřu pohled na své ruce. "hledám práci a... napadlo mě, jestli tady nehledáte výpomoc." Nervózně se podrbu ve vlasech a podívám se na ženu před sebou. Prohlédne si mě od hlavy k patě a je vydět, že přemýšlí.

"Hmm, možná by se tu něco našlo." řekne po chvíli a mě zalije vlna štěstí. Už se vidím u dřevěného pultíku, jak se směju na zákazníky, dělám jim výbornou kávu a rozdávám radost všude kolem sebe! Je to jako sen!

Žena obejde pult a natáhne ke mně ruku.

"Jsem Helen." představí se.

"Ahoj Helen, jsem Audrey." řeknu a se šťastným úsměvem její ruku stisknu. Najednou si uvědomím, že mě opravdu vzali na prvním místě, kde jsem se ukázala. Zdá se, že štěstí je na mé straně, pomyslím si.

"Chceš nastoupit hned?" zeptá se Helen.

"J-jo, jasně." Helen se spokojeně usměje a pokyne mi rukou, abych šla za ní. Obejdeme pult a zamíříme do útrob kavárny. Vzduch voní čerstvě rozemletými kávovými zrnky, skořicí a borůvkovým koláčem. Slyším, jak se v kávovaru vaří voda a vidím, jak z něj stoupá pára. Jak spolu miniaturní kapičky tančí a pak mizí kdesi ve vzduchu. Díky mým vyvinutým smyslům vše vnímám ostřeji. Každá vůně, zvuk či výjev je pro mne detailnější než pro obyčejné lidi.

Vejdeme do malé kuchyňky, kde sedí na židli u okna nějaká starší paní a popíjí čaj.

"Mami," osloví ji Helen. Žena se nejdříve podívá na mne, pak na Helen a zdvihne obočí.

"Ano?"

"Tady Audrey by u nás chtěla práci, a tak jsem ji přijala na ten úklid toalet." A v tu ránu je sen ta tam. Úklid záchodů?! To budu jako uklízet hajzly?! No to ne! Probleskne mi hlavou a v první chvíli mě napadne vyzkočit z otevřeného okna na protější dům a okapem dovnitř, kde bych v nějakém tmavém koutě chytala myši. Pak mě ale napadne, že by to přeci jen mohlo připadat těm ženám trochu divné. Snažím se nevypadat tak zděšeně a zhnuseně, jak se cítím, ale když se na na mě ta starší paní podívá a vidí můj výraz, dá se do smíchu. Její chraplavý stařecký hlas otřásá mýma ušima a já se zachvěju.

"Co je?" zeptá se nechápavě Helen své matky.

"Nic nic," prohodí a nespouští ze mě své pobavené oči. "V pořádku, může tu pracovat. Říkej mi Berta, děvče." řekne a ještě naposledy se uchechtne. Nejspíš jí je jedno, že uklízet záchody je pro mne naprosto nepředstavitelné.

Neschopná slova jen přikývnu. "Helen, ukaž jí co a jak a pak se vrať do práce." rozkáže Berta své dceři a vrátí se ke svému čaji. Napadne mě, že kdybych musela pracovat napříkla pro svého otce, že bych to asi nepřežila. Tyhle dvě dámy musejí mít nejspíš velmi dobrý vztah... anebo velmi pevné nervy. Jdu za Helen, která mě zavede do nějakého kumbálu, kde mi ukáže, kde je kýbl, koště a jiné pomůcky na úklid a že se prý můžu dát rovnou do práce. Vezmu si tedy chtě nechtě do tlapek, totiž... rukou koště a kýbl a vydám se k toaletám. Zabouchnu za sebou dveře a sklesle se posadím na zavřený záchod. Slložím hlavu do dlaní. Opravdu netuším, jak se vytírá.