Kluk z temnot

~14~

Pohled Katrin:

Celou mé svlékl a sundal si kalhoty s boxerkami.
Ne..já nechci.. Nemohla jsem říct ani slovo, protože jsem na puse měla tu podělanou izolepu.
Bez jakékoliv přípravy a ochrany do mě tvrdě vnikl a začal pohybovat boky. Brečela jsem a snažila se na tu bolest nemyslet, jenže on neustále přirážel čím dál tím víc a na žádnou bolest nebral ohledy.

Trpěla jsem a on si to užíval. Po chvíli se udělal a na mě se vykašlal. Lehl si vedle mě. Tohle neudělal.. Vyčítavě jsem se na něj koukala a mumlala do pásky, kterou mi nakonec sundal. Konečně jsem mohla mluvit. „A-a co já?" kuňkla jsem.

„Co ty? Zas tak hodný být nemohu, to by pro tebe byla naopak odměna a ne trest" zákeřně se usmál a oblékl se. „Máš hlad?" zeptal se mě.

„N-ne.." odvětila jsem navzdory tomu, že jsem hlad měla. Zachumlala se do peřiny, jelikož mi byla zima.

„Tady je někomu zima?" zasmál se. Z toho jeho smíchu mě mrazí ještě víc.. Není to smích, který by člověka zrovna zahřál u srdce.

„Nechci s vámi mluvit, pane.." odvrátila jsem od něj pohled. Nesnáším ho za to, co mi udělal..

Naklonil se nade mě. „Ale notaak, princeznička se nám naštvala?" pošeptal mi do ucha a kousl mě jemně do lalůčku. I když.. Nedalo by se říct jemně, jelikož to bolelo.. Každý jeho dotyk mě bolí.. Nedokáže být něžný.. Celá jsem se otřásla.

„Nechte mě prosím být" řekla jsem tiše. On však neposlechl a dále mě kousal do ucha. Pak se přesunul na můj krk, kde si mě začal značit. Jeho horký dech mě hřál na kůži, ale snažila jsem se mu odolat. „Nechte toho, prosím.. Já si to nepřeju"

„A kdo řekl, že budu dělat to, co si přeješ? Jsi jen má služka a já bych tě měl poslouchat? Mýlíš se, slečinko. Já budu dělat to, co se mi zlíbí" zasmál se.

„Nejsem žádná vaše služka" Rychle jsem ho od sebe odstrčila a běžela na záchod, kde jsem se zamkla. Sedla jsem si do kouta na zem a skrčila nohy. Teď se stoprocentně naštve a něco mi udělá. Slyšela jsem kroky, co směřují ke dveřím. Byla jsem strachy bez sebe.

Vzal za kliku. „Otevři"

„Ne" řekla jsem vyděšeně

„Říkám, otevři, jinak bude zle"

Zle by bylo tak i tak.. Už jen kvůli tomu, že jsem mu utekla.. Neotevírala jsem. Vyrazil dveře a šel naštvaně za mnou.

„Tohle si dovolovat nebudeš" zvedl mě ze země a vzal do sklepa.

„Omlouvám se vám.. Nedělejte mi nic.. Prosím"

„Žádný prošení ti nepomůže" zamračil se a sundal si kožený pásek. Stáhl mi kalhoty a ohl mě přes jeho nohu.

„Prosím.. N-ne" fňukla jsem a zavřela oči.

„Drž hubu! " křikl na mě a začal mi dávat rány páskem. Křičela jsem, jelikož to strašně štípalo. Dal mi 20 velkých ran na zadek a odešel po schodech nahoru. Zavřel mříže a zamkl je. Schoulila jsem se do klubíčka na zem a brečela.

Přišla noc a on stále nepřicházel. Nechá mě tu umřít? Tak tuhle smrt jsem si zasloužila?