Harry Potter a Hadia Psychika (Preklad z pôvodnej série fanfikcií od B.L.Purdom)

Kapitola dvadsaťtri - Let

Vzhlédl k Hermioně. V měsíčním světle vypadala tak bledá, až měl strach, že by mohla omdlít. Změnil se zpět do své lidské podoby a zachytil ji dřív, než spadla na školní lavici. Přitáhl křeslo a posadil ji. Její rty se nehlučně pohybovaly, když na něj nevěřícně upírala své hnědé oči. Začal přemýšlet, jestli by jí neměl dát facku, nebo tak něco, aby se probrala k vědomí.

Nakonec ale promluvila sama: „Harry! Kdy... jak...kdy... "

„Nadechni se, Hermiono," řekl jí, pokoušel se být klidný za oba, což byl skvělý trik, když mu srdce bilo jak o závod a on se nemohl soustředit na nic jiného, než že za několik minut někdo přijde, najde Cho, a pak by mohl vidět jeho a Hermionu v učebně...

„Hermiono, musíme vylézt na římsu a zavřít za sebou okno. Díval jsem se na ni - je dost široká, prakticky balkon. Potom se znovu změním, takže budeš moct letět na mých zádech. Uvidím, jestli se mi podaří dostat se až k astronomické věži. Odtamtud bychom se mohli vrátit do hradu."

„Uvidíš jestli se ti podaří dostat se k věži? Harry, už jsi někdy něco takového dělal?" Usmál se, byla zpátky.

„Proměnu ve Zlatého Griffina - ano, létání - ne."

Hermiona polkla. „Nikdy předtím jsi neletěl."

„Ne bez koštěte. Na okřídleném tvorovi, když nás Hagrid učil o Griffinech a také tenkrát na Hipogryfovi."

Hermiona se plácla do čela. „Och! Ta vyjížďka na Klofanovi..." Harry si vzpomněl, jaký k tomu měla odpor.

„Můžeš se mě chytit za hřívu. Nespadneš, když to uděláš a budeš se mě pevně držet nohama," řekl a cítil, jak rudne, zatímco si to představoval. Hermiona nevypadala, že by si toho všimla. Podívala se na otevřené okno, jakoby to bylo poslední místo, kam by chtěla jít. Pak se otočila k dveřím do místnosti, evidentně Cho záviděla.

Harry vylezl na okenní parapet a chytil ji za ruku. „Měli bychom jít dřív, než někdo přijde." Hermiona rozechvěle přikývla a vykročila směrem k oknu. Stoupla si na parapet, chytila se Harryho ruky a jediným ladným pohybem se vyhoupla nahoru. Zavřeli za sebou a roztřásli se zimou. Hermiona se zkoušela nedívat dolů, ale Harry se tomu neubránil. Potom, aby udržel rovnováhu se raději podíval nahoru. Přesně nad oknem učebny Formulí bylo několik lvích hlav stejně ošklivých, jako zarážky na knihy, co dal Hermioně k Vánocům. Upozornil ji na ně.

„Dobré znamení, nemyslíš?"

Vypadala zamyšleně. Otočila se k němu a zamračila se. „S Věštěním jsem sekla, pamatuješ?" Pak se ale usmála. Harry jí úsměv opětoval.

„Připravena?"

Znovu se zdála znepokojená, ale přikývla. Harry se ještě jednou proměnil a roztáhl křídla. Hermiona přes něj přehodila nohu a sedla si těsně za pavučinový přívěsek. Cítil teplo vycházející z jejího těla, když mu svými stehny a koleny pevně sevřela boky a zabořila prsty do jeho hřívy. Dobrá, pomyslel si. Snad bude v pořádku.

Harry cítil, že začíná příst, cítil, jak jeho zvířecí instinkty přebírají vládu nad jeho tělem, ocasem i tlapami spočívajícími na chladném kameni. Vzpomněl si na Griffina ze třídy a pokoušel se vzpomenout si, jak létal. Nakonec se rozhodl, že s křídly se dá přinejmenším bezpečně doplachtit na zem, kdyby se nemohl dostat výš než teď. Podíval se na o pár pater vyšší astronomickou věž, která se z konce hradu, kde se právě nacházeli, zdála být několik mil daleko. Zhluboka se nadechl a skočil z římsy.

Padali.

Hermiona křičela, ale on nemohl se svými křídly ani pohnout. Nakonec se mu po chvíli, která vypadala jako věčnost, ale ve skutečnosti trvala jen sekundu, podařilo objevit svaly ovládající jejich pohyb a úhel, změnit pád v let a vyrovnat tlak pod a nad křídly. Byli znovu ve stejné výšce jako učebna Formulí, teď o patro výš, a pak ještě výš. Nějaký čas letěl kupředu, pak nahoru. Slyšel, jak za ním Hermiona zalapala po dechu, křečovitě se přidržovala hřívy a stiskla ho koleny tak pevně, až to začalo bolet.