Oči.
Očima to vždy začíná. Oči jsou prý okno do duše, a já si myslím, že bez nich by nemohla existovat láska.
Proč tolik lidských očí přehlížíme, a pak se střetneme pohledem s jedněmi konkrétními a ztratíme hlavu, srdce, nakonec i tu duši.
Oči jsou první věc na člověku, která upoutá pozornost. Mou pozornost upoutali jen ty jedny. Ty jeho. A z nikoho se stal někdo. Jen kvůli těm očím.
Měla jsem své srdce, hlavu, duši i svou cudnost. Jenže stačil jeden pohled a mě došlo, že jsem ztracená. Neznala jsem ho, ale ztratila jsem se v jeho očích. Ztratila jsem tam své srdce, hlavu, duši a nakonec i svou cudnost.
Tyhle oči jsou modré, ale není to barvou. Bylo to tím co z nich vyzařovalo. Bylo to o tom jak se na mě dívaly. Bylo v nich něco jiného, než co jsem viděla v jiných.
Je spousta věcí, které jsem nedělala, ale díky těmto očím jsem v sobě našla touhu dělat je. Chtít, potřebovat i to, co jsem nikdy nechtěla.
Jak mohou mít pouhé oči takovou sílu?
Zamilovala jsem se do těch nejmodřejších očí, které jsem kdy spatřila. Možná nebylo moudré dívat se do nich, a dovolit jim, aby mě udělaly zranitelnou, ale já nedokázala přestat dívat se.
Dokud jsem jejich pohled nespatřila, měla jsem pevnou půdu pod nohama a neexistoval nikdo, kdo by mi mohl ublížit. Nikdo.
Dovolila jsem jim mi ubližovat neustále dokolečka, a to jen pro ten jeden pohled. Jako kdyby mě ovládaly a já se bez nich nemohla nadechnout.
Odešly. Na hodně dlouho. A i když jsem je fyzicky už neviděla, vždy jsem je cítila. Přestaly mi ubližovat, i když jsem každou bolest kterou mi způsobovaly potřebovala. Dokud jsem něco cítila, připadala jsem si, že žiju.
Jenže pak jsem je přestala potřebovat. Vzpomínku na ně jsem uzamkla hluboko v sobě a jejich modř smazala.
Spolu s sebou si odnesly i mé srdce, které jsem léta hledala a nenacházela.
****
Vrátily se. Vrátily mi i mé srdce.
Ale vrátily se jiné. Jejich modř nezmizela, jejich pohled mi říkal to samé co dříve, ale přesto to bylo jiné.
Necítila jsem se díky nim zranitelná, ale cítila jsem bezpečí. Staly se mým kouskem světa, kde nemusím nic předstírat, kde mě nic nebolí a jediné co cítím je, že to cítím. Že cítím to, že je miluju.
Staly se mi světlem ve tmě, staly se mi teplem v zimě, staly se mi kyslíkem pod vodou.
Tyhle oči dokázaly víc, než kdokoli jiný za celý můj život. Naučily mě něco cítit, ať už to bylo pozitivní, nebo negativní. Dávaly mi to, co nikdo jiný.
Tyhle oči byly první a jediný.
Tyhle modré oči.
