Agentura mrtvých/POZASTAVENO

Není času nazbyt

,,No tak, vstávej už, Bene Clarku!"
Třeštěla mě hlava a někdo na mě pořád hudroval. Nechtělo se mi odpovídat, ale ta osoba byla velmi vytrvalá a otravná.

,,To mi ani nemůžete dát klid, když už jsem mrtvej?" odpověděl jsem protivně.  Nastalo opět to krásné ticho, asi nevěděla co na to říct.

Pomalu se mi zase chtělo spát, když z ničeho nic, mě ta osoba polila... doufám že jen vodou.

,,Co to sakra děláš?!" vylítl jsem na ní a ona se jen smála.

,,Dobré odpoledne ospalče, vyspal jsi se dobře?"
Byla to nějaká drzá blonďatá holka.

,,Kdo jsi jako myslíš že j-" chtěl jsem ji vynadat, ale uvědomil jsem si, že nemám ponětí, kde to vlastně jsem. ,,Počkej, vždyť jsem přece... zemřel, takle vypadá, no...nebe?"

Vyprskla smíchy, strašně mi připomínala Ericu...

,,Ale ne hlupáčku! Jsi mrtvý, ale do nebe se jen tak lehce nedostaneš."

,,Cože? Kde to teda vůbec  jsem?" otázal jsem se zmateně.

,,No, tohle místo se moc popsat nedá, říkejme tomu Agentura, ale je důvod proč tu jsi. Potřebujeme totiž tvojí pomoc,

musíme vyřešit tvůj případ." odpověděla jako by se to stávalo normálně

,,Můj případ? Vždyť..." 

,,Bene, chápu tě, je toho na tebe teď hodně. Je to složité, časem ti všechno vysvětlíme, ale teď..."

,,Ne! Žádný později, chci to slyšet teď, jinak se odtud nehnu!"

,,Bene nerozčiluj s-"

,,Proč mi to nemůžeš říct hned?! Já už toho..."

...

,,No bezva, teď se přenesl bůh ví kam. Říkala jsem ti, že na něj musíme pomalu..."

...

,,...mám pokrk!"
Kde to zase jsem? Stál jsem před ní a teď jsem... v mém pokoji? Jak jsem to proboha dokázal?

Nikdo nebyl doma. Nic se tam nezměnilo, vše se zdálo být na svém místě jako, když jsem ho nedávno opustil.

Vlily se mi slzy do očí, ze všech těch vzpomínek co jsem zažil, ještě zažít mohl a že jsem vážně zemřel.

Proč se tohle všechno děje zrovna mně? zaříkal
jsem.

...

Malém jsem si ani nevšiml, že jsem opět byl na tom místě, kde jsem se probudil. Blondýna tam pořád stála, tentokrát ale s nějakým klukem a evidentně na mě čekali.

,,No hurá! To to trvalo!" zajásal neznámý kluk.
,,C-...co se to stalo ? Jak jsem to udělal?" řekl jsem zmateně.

,,Přemýstil jsi se. Tuto schopnost tady můžem používat všichni. Stačí se zamyslet na místo kam se chceš přemístit a budeš tam. Pomůže nám to s vyšetřováním. Jo a abych nezapoměla! Jmenuju se Rosa, a tady vedle mě, to je Hans."

,,Dokážu se představit sám Roso... řekl uraženě Hans.
,,Rád tě poznávam Bene." Potřásl mi rukou a šel jsi sednout.
,,Počkat jak vlastně znáte moje jméno?" zeptal jsem se udiveně.

Rosa pro něco došla a podala mi to. Byla to složka o ... mě, přesně stejná jako z toho snu.

Bylo tam úplně všechno. Kde jsem byl v kolik hodin, co mám rád, kolik vážím, měřím...

,,Takovou složku tady má skoro každý kdo tady je. Prostě se tu z ničeho nic objeví a my víme, že máme další zvláštní případ na práci." řekl Hans.

Koukl jsme co mám na sobě a zjistil jsem, že to je oblečení z mého posledního dne ve škole, což byl modrý svetr a modré džíny na kterých už žádný flek nebyl. V kapse jsem měl ten papírek z toho snu, ale ještě jsem neměl čas se na něj podívat.

Do místnosti vešla neznámá černovláska.
,,Čau, jdu pozdě no, měla jsem lepší věci na práci." řekla bez zájmu v hlase a udiveně se podívala na mě.
,,On už tu je? Vítej v pekle!" řekla ironicky.
,,Micaso, no tak! Nebuď taková, akorát přišel!" ozvala se Rosa.
,,Jo jasný, radši zase jdu." Položila nějaké papíry na stůl a odkráčela pryč.

,,Kdo to byl?" otázal jsem se zvědavě.
,,To byla Micasa. Vždy je taková, když je tu někdo nový...a když nemá špatný den." řekla Rosa s úšklebkem.
,,Teď, když už jsi nás poznal všechny..."

,,Tak tě vítáme v Agentuře mrtvých!" řekli oba dva najednou a ukázaly kolem sebe.

,,Ještě než začneš mít strašně moc otázek, tak tu máme pravidla která musíme všichni dodržovat, pokud ne, tak...no...to je radši jedno, prostě si je přečti a dodržuj je. Je to velmi důležité." řekla Rosa se strachem v očích a ukázala na obrovskou knihu s velkým tučným názvem "PRAVIDLA"
Bylo to dlouhý jak Bible a to se mi vážně číst nechtělo, tak jsem to nechal a doufal, že to nikomu vadit nebude.

,,Uhm, tak dobře a co bude teď?" zeptal jsem se obou dvou.

No, prvně, by jsme se měli jít kouknout na místo činu, určitě tam něco najdeme." odpověděl Hans.

,,Nemáme ale moc času, stopy jsou čerstvé a čím rychleji všechno prohlédneme, tím budeme mít větší šanci to vyřešit." řekla Rosa

,,Bene pokuď tvůj případ vyřešíme, tak dostaneš klíč, s tím pak můžeš odejít do nebe a v klidu žít posmrtný život." řekla Rosa a poukázala na zářící červené dveře.

Když jsem se k nim přiblížil, tak jsem se cítil tak divně a zároveň plný energie... těžko se to popisuje.

,,Pokuď to ale nezvládneš, zůstaneš tu uvězněný na věky jako my, kteří svůj případ vyřešit už nemůžeme." řekla Micasa, které si nikdo z nás nevšiml, že se opět nachází v místnosti.

,,Jak to, že vaše případy nejdou vyřešit?"otázal jsem se.

,,Všechny důkazy jsou pryč, svědkové žadní, nikde nebylo žádné spojení. Dělali jsme co jsme mohli, ale už bylo pozdě, tak jsme tu uvízli..."  řekla Micasa.

,,...ale to se nesmí stát tobě! Proto musíme jednat rychle a okamžitě jít na to místo činu, už teď jsme ztratili tuny času tím seznamováním." řekla Rosa.

Zamyslel jsem se na nad samotkou ve vězení a vážně to fungovalo. Oba dva už byli vedle mě, ale Micasa nebyla k nalezení.

,,Na co čekáte? No tak, do práce!" zavelela Rosa a všichni včetně ní, jsme se dali na průzkum místnosti, kde se to všechno odehrálo.

Vyšetřování začíná.

Já ani Hans jsme zatím nic nenašli dokud se po chvilce hledání neozvala Rosa.
,,Tak tohle je něco, pojďte se kouknout "
To co jsme viděli bylo...
********************************************
Přináším další díl! Sice trochu s zpožděním, ale je tu! Budu se snažit ty kapitoly vydávat průběžně. Zase vám mockrát děkuji za přečtení!😇