Bravery (Larry Stylinson)

19. Představy

Byli jsme s Harrym ještě stále v LA. Včera k doktorovi nešel, ale dnes tam půjde i kdybych ho měl za vlasy dotáhnout.

"Harry, vstávej..." Šťouchal jsem do něj se záměrem probudit ho.

"Co je? Kolik je?" Mumlal ospale a s těží srozumitelně.

"Je půl dvanácté." V ten moment byl probraný, prudce se posadil na posteli a rozkoukával se kolem sebe.

"Proč jsi mě nevzbudil dřív?"

"Byl jsi strašně sladký," pokrčil jsem nevině rameny, "dneska zajdeš k tomu doktorovi, jasný?"

"Jo, jenom se osprchuju..." Asi mu vážně nebylo dobře, jinak by mě takhle lehce neposlechl. Za hodinu se za ním konečně zavřeli dveře a já jsem využil toho, že nejsem pod dohledem. Dal jsem si zmrzlinu, konečně se převlékl z pyžama do tepláků a trička, pustil si film dole v obyváku a ani jednou nohou jsem nevlezl do postele. Harry byl pryč už tři hodiny a začínalo mě to dost znervózňovat. Třeba si ho tam nechali na pozorování. Před očima mi běhaly ty nejhorší myšlenky, Harryho jak leží na nemocniční posteli, v ruce má napíchlou kapačku a... A v ten moment se otevřely dveře a v nich stál Harry v celé své kráse.

"Louis," zastonal, "co tady děláš? Máš přece ležet." Pustil se do mě hned co za sebou zavřel.

"Ještě chvíli bych ležel a byl bych plochý," bránil jsem se.

"to už jsi, pojď do ložnice ty moje vychrtlinko..." popadl mě za ruku a táhnul mě nahoru, čekal jsem, že mi nakáže abych si lehl, ale on se posadil na kraj postele a roztáhl nohy, tak abych si mohl stoupnout co nejblíž k němu. Jednu ruku jsem měl položenou na jeho rameni a druhou jsem mu prohrábl vlasy.

"Tak co ti řekl doktor?" Sáhl jsem mu do kapsy, vím že nosí aspoň jendu gumičku pořád sebou. Začal jsem mu prsty pročesávat jeho kudrny.

"Že se mám šetřit, mám odpočívat, nenamáhat se a šetřit si dech..." podíval se k zemi, ale hlavu nechal tak, takže jsem se mu mohl klidně dál hrabat ve vlasech.

"Zhoršilo se to.." Asi to nebyla otázka, veděl jsem to i bez něj, nebo bez doktora.

"Ano... Dostal jsem nějaké léky, novou náplň do inhalátoru a doporučil mi omezit zpívání..." Přestal jsem pohybovat rukou a zvedl mu za bradu hlavu, tak aby se mi díval do očí.

"Zhoršilo se to kvůli zpívání?" Pozvedl jsem obočí.

"Ano, při zpíváni nejvíc namáhám plíce," měl smutný hlas, jeho oči byly plné zoufalství a bezmoci.

"To bude dobré, lásko. Zvládneme to," pohladil jsem ho konejšivě po tváři.

"To nebude dobré, víš moc dobře, že astma je neléčitelné."

"Ale dá se potlačit," povzbuzoval jsem ho, "Harry, věř mi prosím, nenechám tě v tom, budu s tebou ať se děje cokoliv i kdyby jsi musel ve skupině skončit..."

"To nikdy!" Přerušil mě rázně.

"Zdraví je přednější!" Ukázal jsem na něj prstem a zamračil se, když jsem ale viděl jeho výraz, okamžitě jsem všechny mimické svaly uvolnil. Ale je dost možné, že s koncertama bude muset skončit, poslední dobou kašle nejčastěji při zpívání a občas není schopný kvůli kašly vůbec zpívat.

"Bojím se..." zašeptal.

"Nemáš čeho, jsi silný kluk a nějaké pitomé astma tě neskolí. Jen mi prosím věř," lehce přikývl a já jsem pohračoval v pročesávání jeho vlasů. Natočil jsem si je na prst a udělal mu malý drdol. Spokojeně jsem se díval na výsledek mojí práce s přiblblým úsměvem, když v tom jsem si všimnul...

"Och můj bože, Harry!" zalapal jsem po dechu.

"Co?" Zděsil se okamžitě. Popadl jsem ho za ruku a táhnul do koupelny. Otočil jsem mu hlavu tak aby dobře viděl na levou stranu jeho krku. Rýsoval se mu tam parádní červený flek, který jsem mu včera udělal já, "Louisi! Víš jak jsem se lek?!" otočil se na mě.

"Ty se na mě nezlobíš?" Pozvedl jsem nechápavě obočí a přivřel oči, jako bych se bál že mi dá facku nebo co.

"Ne."

"Ale, jde to dost vidět a určitě si toho někdo všimne," namítl jsem a stále čekal že vybuchne.

"No a?" Přitáhl si mě víc k hrudi, "víš že to neskutečně miluji?"

"Co? Že ti dělám fleky na krku?" Zasmál jsem se.

"Ne! To jak jsme tady spolu, v jednom domě, přijdu domů od doktora a najdu tě tady sedět na pohovce, je to úžasný pocit, teprve teď si skutečně uvědomuju, že jsme manželé a jak strašně dobře mi s tebou je. Je to jako pohled do budoucnosti. Od někud přijdu, třeba z nákupu a přivítáš mě ty s naším synem..."

"Nemáme syna.." přerušil jsem ho.

"Nepřerušuj mě!" Zamračil se, takže jsem radši stichl, "já vím že nejsem ideální partner a manžel už vůbec né, musíš se mnou mít hodně trpělivost a musíš ve mě mít velkou důvěru, vzhledem k tomu, že to kolikrát vypadá jako bych tě podvedl. Což jsem samozřejmě neudělal! Ale, nedokážeš si představit, jak strašně se na tuhle dobu těším, to tyhle představy mi dodávají sílu, abych všechno zvládal s úsměvem. To ty jsi ten co mi dodává sílu. Vždycky když jsme na koncertu a ty zpíváš Little Things, představuju si, jaké to bude až tohle budeš zpívat našemu dítěti, proto se vždycky usmívám jako idiot. Zkus to taky, uvidíš, že to bude fungovat..." Políbil mě na čelo a já se bezdůvodně usmál.

"Miluju Tě," zašptal jsem omámeně.

"Miluju Tě..."

"Mimochodem, ten drdolek ti moc sluší," jeho tváře se lehce začervenaly a já jsem naprosto omámeně vydechl na tou dokonalostí.

Harry ještě ten večer vyrazil někam s přáteli a hned po tom jsme se pustili s klukama do koncertování, ale hned jak nám začalo naše další krátké volno, jsme se s Harrym vrátili k němu domů. Je dost divné, že všichni vědí, že je Harry v LA, ale o mě neví nikdo nic. Tohle jsem nikdy nechápal a nikdy nepochopím, asi jsem málo zajímavý.

Harolda jsem doslova vykopal ven z domu, aby si odpočinul někde v baru s přáteli a vypnul, pořád měl plnou hlavu jeho nemoci a toho co bude dál. Proto jsem ho přinutil k nějakému uvolnění. Šli vlastně na koncert Coldplay, ale v baru určitě skončili tak jak tak

Byli dvě hodiny ráno, když jsem dole slyšel nějaký ruch. Jako by se někdo marně pokoušel strčil klíč do zámku. Rosvítil jsem lampičku a sešel dolů. Rozrazil jsem dveře. Naskytl se mi pohled na rozcuchaného Harryho, měl přivřené oči, táhnul z něj alkohol a tričko měl nakřivo, snad jako by se ho někdo pokoušel svlíknout. Pohledem jsem přeskočil na nějakou blondýnku, která na něm byla přilepená, měla v rukou jeho klobouk včetně jeho klíčů a na tváři přiblblý úsměv. Zamračil jsem se na ní.

"Ahoj, ty jsi kdo?" Měla zvláštně vysoký hlas. Jsem jeho manžel ty krávo. Žárlivost dělala svoje.

"Já jsem Louis..." Zamračil jsem se ještě víc a pozměnil odpověď.

"Harry říkal že má volný barák..." Otočila se na něj zklamaně.

"No tak jak vidíš, tak nemá..." Popadl jsem Harryho za tričko a přitáhl si ho k sobě, vzal jsem jí z rukou klíčky, zabouchl dveře a posadil Harryho na botník. V tom jsem si uvědomil že není kopletní. Znovu jsem rozrazil dveře. Ta blondýna tam pořád stála.

"Jo a tohle je jeho" sebral jsem jí klobouk a znovu zabouchl, "Harry, co jsi to vyváděl? Podívej se na sebe, jak vypadáš!" Sundával jsem mu boty.

"Jedno ti ale musím říct.." vypadlo z něj přidušeným hlasem a mě ovanul alkoholový oder. Snažil jsem se ho udržet na botníku, byl úplně gumový.

"No copak?" pobídl jsem ho když chvíli mlčel.

"Opravdu jsem si užil..." zamumlal.

"Jo? No tak to jsem rád."

"Byla jsi fakt skvělá, Betty." Okamžitě jsem ho přestal podpírat a nechápavě jsem se na něj podíval. Vážně se mnou teď mluvil jako s holkou a oslovil mě Betty?