Talk to me (DBH FF) ✔

10.

Můj skok byl na míru přesně vypočítaný a dopadli jsme do rozbouřené řeky. Ponořil jsem se do ledové vody a vzhledem k tomu, že už byla polovina listopadu, jsem věřil, že by tu člověk umrzl. Snažil jsem se co nejrychleji vynořit na hladinu, ale síla proudu mi to nechtěla dovolit. Pevně jsem zapřel nohy o dno a co nejrychleji se odrazil. Jakmile se mi podařilo dostat se nahoru, zběsile jsem se kolem sebe snažil něčeho chytit a naštěstí tam byl obrovský balvan. Pevně jsem se ho držel a porozhlédl se kolem sebe.
Během pádu se Taissa pustila a dopadla o kus dál než já. Nikde jsem jí ale neviděl.

,,Connore!" křičela přes burácející vodu.
Stála u břehu a mávala rukama. Očividně měla štěstí a podařilo se jí odsud vylézt. Byl jsem od ní celkem daleko a šance chytit se silné větve, pomocí které mě chtěla odtamtud vytáhnout, byla malá.
,,Notak, Connore! Věř mi. Vytáhnu tě!" trvala si na svým.
,,Proud je moc silný, je to příliš velké riziko!"
,,Teď nemůžeš spoléhat na svoje výpočty.. musíš prostě riskovat! Chytím tě!"
Ještě chvíli jsem se držel balvanu a přemýšlel nad lepší variantou. Žádná mě ale nenapadla a tak jsem se pustil a snažil se dostat co nejblíže ke kraji, kde mi natahovala větev.
,,A teď se chyť!"
Natáhl jsem ruce a rychle uchopil konec větve. Vytahovala mě ven z vody, pak mi podala ruku a pomohla mi vylézt na břeh. Klopýtl jsem a sedl si vyčerpaně na trávník. Díval jsem se kolem sebe a vymýšlel, jak se odtud dostat a kudy.
,,Pojďme dál." pobídl jsem jí.

Následovala mě cestou do kopce a dostali jsme se až do lesa.
,,Děkuju.." vydechla po výšlapu a držela se za paže.
Tázavě jsem pozvedl obočí.
,,Že jsi mi zachránil život. Nenechal jsi mě odvézt do CyberLifu a za to jsem ti vděčná." pousmála se.
Byli jsme oba promáčení ledovou vodou, ale Taissa se třásla jakoby jí byla zima. Pozastavil jsem se nad tím. Přeci nemůže být možné, aby android cítil teplo či chlad, nebo snad ano? Měli nějaké senzory, co nahrazovaly receptory jako v lidské kůži? Odpověď jsem zatím neznal, ale bylo to možné.
,,Je ti zima?" přesto jsem se zeptal.
,,Ano. Cítím hrozný chlad a je to velmi nepříjemné." objímala si hrudník a snažila se o termoregulaci.
,,Musíme pokračovat dál."
,,Kde je poručík?"
,,To bohužel nevím. Nevěděl, že mám v úmyslu skočit a tuším, že ho to překvapilo stejně jako tebe. Neví, kde se právě nacházíme."
,,A nemůžeš se s ním nějak spojit?"
,,Veškeré přístroje, co mám u sebe, jsou nefunkční."
Semkla rty a sklopila hlavu k zemi.
,,Ale měla by tu být poblíž silnice, můžeme se podél ní dostat zpátky do civilizace."
,,To je moc riskantní. FBI nás pořád hledá, měli bychom se spíše ukrývat."
Usoudil jsem, že má deviantka pravdu a řídil se jejím návrhem.

V lese bylo hrobové ticho, na které jsem nebyl tak zvyklý, když jsem se pořád pohyboval v centru města. Prošli jsme už jednu část lesa, ale stále jsme byli daleko.
,,Mám strach.."
Otočil jsem se na ní.
,,Co když nás najdou? Budeme deaktivováni. Já..já nechci. Proč nám nechtějí dát svobodu? Nechceme přeci nic víc.. jen žít." hleděla na mě svýma smutnýma očima.
Nevěděl jsem, co jí na to můžu říct, protože to byla zapeklitá situace.
A tak jsem jí jen položil ruku na rameno a dodal: ,,Nechytí nás."
To co pak následovalo jsem nečekal.
Její paže mi objaly hrudník a celá se ke mně přitiskla.
Já jsem jen tak stál a absolutně si nevěděl rady, co mám dělat. Tohle se mi nikdy nestalo a už vůbec ne u androida. Většina populace mě nenávidí. Lidé kvůli tomu, že jsem android, protože jim údajně bereme práci. A devianti, protože je nechám buď deaktivovat a rozebrat nebo restartovat. Ale Taissa a poručík zřejmě do té populace nespadali. Jednali se mnou úplně jinak a mám podezření, že oběma jde o to, abych propadl devianci. Jenže si to nesmím dovolit. Jsem pod přísnou kontrolou a pokud nebudu spolupracovat, jednoduše mě nahradí za jiný model. Amanda mi ho na obrazovce představila a oznámila mi, že pokud nedokončím svou misi, nahradí mě. Nevím, jestli se mě to jaksi 'dotklo', ale rozhodně jsem nikdy nechtěl selhat. Ale teď rozhodně neplním svůj úkol. Jsem tu s deviantkou, která se rozhodla pro fyzický kontakt a nejhorší je, že jsem se podílel na jejím útěku. Očekával jsem, že mě každou chvíli zavolá Amanda a budu mít velký problém.
Deviantka mě stále držela a rozplakala se. Byla křehká stejně jako lidé, úplně zlidštěla. Projevovala emoce a upřímně, ona to tak i cítila. Dokázala se vcítit do lidí a chovat se jako oni. Dokázala se usmát, vztekat i brečet. Dokonce dokázala i projevit určitou empatii a soucit, pomohla... ale ne tak, jak se od každého naprogramovaného androida očekává, dokázala pomoct z vlastní vůle a ve chvíli, kdy to vycítila.
Je až neuvěřitelné, čeho je technologie schopná. Vytvořit lidského robota.

,,Omlouvám se," vzlykla ,,Já jen... dozvěděla jsem se, že objetí dokáže pomoct v těch nejtěžších chvílích. Zkusila jsem to.. promiň." odtáhla se.
,,V pořádku." kývl jsem hlavou.
,,Taky jsem se trochu zahřála." dodala s malým úsměvem.
Prohmátl jsem si sako a zjistil jsem, že je téměř suché. Ještěže bylo z voděodolného materiálu. Sundal jsem si ho a přehodil jí ho přes ramena. Bylo jí docela velké, jelikož byla modelem drobnější postavy.
Podívala se na mě překvapeně, ale sako přijala.
,,Musíme pokračovat, dřív nebo později se dostanou i sem." řekl jsem po chvíli ticha.
Přikývla na souhlas a následovala mě.

,,Ššš.. slyšíš to?"
Nechápavě zavrtěla hlavou.
,,Slyším provoz... jsme blízko. Pojď!"
Zrychlili jsme krok a došli na kraj lesa. Měl jsem pravdu, byli jsme u města.
,,Tohle místo znám." rozhlížel jsem se kolem ,,Někde poblíž tu bydlí poručík. Musíme se dostat k němu domů."
,,Chytí nás."
,,Znám zkratku."

Povedlo se nám nenápadně dostat před dveře poručíkova domu. Zjistil jsem, že se uvnitř svítí, a tak jsem zaklepal na dveře a očekával facku.