Ahoj, miláčci <3 Vím, že to říkám pořád dokola, ale omlouvám se, a ano, zase je to kvůli škole, vím, špatná výmluva, ale momentálně jsem fakt tři hodiny v kuse dělala prezentaci... Jak jinak bych ukončila své stěžování si, než abych vám všem popřála pěkné počteníčko a doufám, že vás už všechny Gee neštve svými změnami nálad. Miluju vás! <3
Po snídani jsme se s Gerardem odebrali zpátky do ložnice a převlékli se.
Pozoroval jsem, jak ze sebe stahuje tričko, obléká si jiné, upravuje si ho.
Při tom mi hlavou proběhlo, jak jsem pyšný na něj i na sebe. Za celou dobu, co bydlí u mě, se na jeho předloktí neobjevila žádná nová jizva. Ty staré se pomaličku hojí. Jeho zlepšující se stav mě dělá šťastným. I když sám vím, že se zlepšuje jen stav jeho kůže. V jeho hlavě se věci naopak horší, jak se zdá.
Dnes jsem ale odmítal přemýšlet nad jeho stavem. Po tom, co jsme si v koupelně bok po boku vyčistili zuby, při čemž jsem v zrcadle celou dobu zíral do jeho očí, rozhodli jsme se uvařit si oběd.
Množství smíchu, co z něj u té činnosti vycházel se zdálo skoro nemožné. Několikrát jsem se musel uprostřed pohybu zastavit a zpracovávat, že se opravdu směje.
Jen co jídlo trochu zavonělo, přidal se k nám v kuchyni i hlavní ochutnávač Gaston.
Musím říct, že celé dopoledne působilo neskutečně uvolněně a když jsme v poledne usedali k obědu, tušil jsem, že celý den prostě nemůže být tak dokonalý.
Gee:
Po obědě si Frank sedl k televizi a já jsem se ujal umývání nádobí.
Gaston ležel vedle něj na svém kousku gauče a spokojeně pochrupoval.
Z Frankových rtů občas vyšlo tiché zaklení, jako vždy, když sleduje fotbal a hráčům se nedaří.
Když jsem nádobí domyl, zápas ještě nebyl ani v půlce.
Venku se ale mezitím udělalo celkempěkně a mě napadlo, že bychom mohli vzít Gastyho do parku. Vlastně je to jediná činnost, kterou teď dělám pravidelně každý den a když na ni nedojde, cítím se špatně.
Jenže Frank zrovna nevypadal na to, že by se mu teď chtělo odcházet od televize.
„Franku?" Utíral jsem si mokré ruce do utěrky a netrpělivě vyčkával na odezvu.
„Hm?" zabručel Frank, oči pevně přilepené k obrazovce.
„Nezajdeme s Gastym ven?" Nebyl jsem si jistý ničím, co jsem chtěl říct, ale nakonec ze mě něco vyšlo. Znělo to trošku víc podrážděně, než jsem chtěl, ale svůj účel to splnilo.
Frank otočil hlavu mým směrem a usmál se. „Můžu se dokoukat?"
Nečekal na mou odpověď a svou pozornost přenesl zpátky k zápasu.
Otráveně jsem položil utěrku na kuchyňskou linku a přešel do obýváku.
„Franku."
Žádná odezva.
Fotbal je očividně zajímavější.
„Frankie," zamrčel jsem.
Ani to s ním nehlo. Jenom se pousmál.
Rozhodl jsem se k řešení, které by Berta rozhodně naštvalo tak moc, že by na mě hned začal řvát, ale vím, že Frank je jiný, a tak si to u něj dovolit můžu.
Postavil jsem se přímo před něj tak, aby přese mě neviděl na televizi, s pažemi překříženými na prsou.
„Ahh, Gee, no tak," zakřenil se Frank a opřel se hlouběji do opěradla.
„Teď mi uteče něco důležitého." Natáhl se ke mně, chytil mě za boky a pokoušel se mě donutit uhnout mu z výhledu.
„Je fotbal důležitější, než já?" provokoval jsem dál.
„Samozřejmě, že ne!"
Zkřížil ruce za mými zády a cuknul se mnou, takže jsem mu ve vteřině ležel v náručí.
„Nic není důležitější, než ty, prcku."
Začal mě mačkat blíž k sobě a tím mě rozesmál.
„Ale momentálně bych se moc rád dodíval na fotbal. Potom můžeme být venku klidně celý den, dobře?" Odhrnul mi z čela vlasy a vlepil mi na něj nepatrnou pusinku.
A tak jsem byl přinucen koukat na fotbal s ním.
Zíral jsem na ty lidi v televizi zkroucený vedle Franka, zatímco on mi prstama přejížděl po stejně. Hlavu jsem měl položenou na jeho rameně a po pár minutách jsem se začal neskutečně nudit.
„Takže, o co tam vlastně jde?" snažil jsem se trochu zabavit můj mozek.
„Snaží se dostat balón do sítě. Jako ve většině sportů," zasmál se Frank.
„Na to bych sám nepřišel, pane doktore," odfrkl jsem si. Přitulil jsem se víc k Frankovi a nechal ze svých rtů vyjít tiché povzdechnutí.
„Co tě na tom tak moc baví? Je to strašná nuda."
Frank pokrčil rameny. „Já nevím. Je to to stejný, jako když si maluješ. Netuším, co tě na tom baví, ale baví tě to, tak ti v tom přece nebudu bránit, no ne?" podotkl.
Jak může malování přirovnávat k něčemu tak nudnému, jako je fotbal?
„Kdy už to skončííííííí?" Začínal jsem se chovat jako znuděné malé otravné děcko.
„Ještě chvilku vydrž," rozkázal mi Frank.
„Ale já chci jít ven. A Gasty by měl jít na procházku. A ty tu jenom ležíš a koukáš na nějaký divný chlapi utíkající po obrovským hřišti, neúspěšně se snažící dostat balón do brány. I já bych ho tam dostal dřív." Překřížil jsem si paže na prsou a otočil se k Frankovi zády.
„Gee..."
Snažil se mě otočit.
Marně.
„Ahhhhh," podrážděně vydechl, „Fajn! Dobře."
Natáhl se na konferenční stolek pro ovladač a místnost najednou ztichla.
„Jdeme ven."
Opatrně jsem se na něj podíval přes rameno.
Nevypadal naštvaně.
Po tváři se mi rozlil úsměv.
„Vážně?" Nadšeně jsem se k němu otočil.
„Když jinak nedáš," sdělil mi s úsměvem. Dal mi pusu a vstal.
Gaston už byl dávno u dveří. Jen co slyšel slovo 'ven' vystřelil z obýváku jako smyslů zbavený.
Frank si vzal jenom mikinu, obul si boty a připnul Gastonovi vodítko a mohli jsme vyrazit.
Na ulici bylo krásně a v parku ještě líp. Strávili jsem tam celé odpoledne, hrajíce si s Gastonem. Váleli jsme se s ním na zemi, házeli mu klacíky.
Později se moje dobrá nálada začala vytrácet spolu s všechnou mou energií, tak jsem se posadil na lavičku a pozoroval, jak Gasty skáče kolem ležícího Franka a vrtí ocasem. Najednou jako by bylo všechno špatně. Koukal jsem na Franka, uvědomoval jsem si, jak moc ho mám rád, že jsem se zamiloval. Pozoroval jsem, jak se nadšeně směje a tušil jsem, že by se měl lépe s kýmkoliv jiným. Chtělo se mi z neznámých důvodů brečet. V hlavě mě tlačila myšlenka, co mě nutila si ublížit, ale v parku vlastně ani nebylo čím.
„Dost, Gasty, stačí." Frank se se smíchem posadil.
Rozzářený úsměv se z jeho obličeje ale rychle vytratil, když si všiml mého utrápeného výrazu.
To mou náladu ještě víc zhoršilo. Frank si to užíval a teď se kvůli mně bude trápit...
„Gee, stalo se něco?" ustaraně se ptal. Vstal a zamířil ke mně, následován rozdováděným Gastonem.
Zakroutil jsem hlavou v nesouhlas a následně ji schoval do dlaní.
„Tak co se děje, Gee?" Posadil se vedle mě, opatrně mi položil dlaň na záda a jemně po nich přejížděl.
Když jsem začal pofňukávat, vyděsilo ho to.
„Gee, no tak, bolí tě něco? Co se děje? Zlato?"
Jeho snaha donutit mě zvednout hlavu a podívat se na něj skončila neúspěšně.
Byl to tak fajn den a já jsem ho zase pokazil. Copak nemůžu být šťastný alespoň jeden jediný den? Nevydržím být v pohodě ani celý jeden den?
Vrtěl jsem hlavou.
Nevím, co se děje, Frankie. Já to nevím...
„Promiň," vzlykal jsem.
„Ne, Gee, klid, co se stalo? Proč se omlouváš? Udělal jsi něco? Je něco špatně? Gee?" Frank se dál snažil.
Ale jediné, co jsem byl schopný vnímat, byly mé myšlenky.
Idiot.
„Promiň."
Sobec.
„Promiň."
Troska.
„Moc mě to mrzí."
Pořád jsem fňukal a fňukal, nemohl jsem pořádně dýchat a jen jsem se omlouval.
„Gerarde, přestaň, prosím, co se děje?" Frank byl vyděšený, nevěděl, co má dělat.
Ani já to nevěděl.
„Já nevím," podařilo se mi ze sebe vytlačit.
Nevím Nevím Nevím Nevím.
