My little blond boy is dream or true? (cz)

Část 22

___________________________

,,Už jste tady!“ vesele přikráčela do chodby Maura, zatímco jsme ze sebe schazovali promoklé oblečení.

,,Jo, venku už je pěkná zima..“ přikývl Niall a zkoušel ze sebe vymotat mokrou šálu.

,,Tak se jděte usušit a převléknout mládeži, v obýváku sedí Marty a čeká na tebe Nialle.“ pousmála se a odkráčela do kuchyně.

Shodila jsem ze sebe zbytek mokrého oblečení, až jsem byla jen v legínách a triku, odhodila na stranu své mokré vlasy a koukla na Nialla.

,,Kdo je Marty?“ špitla jsem, nechala se popadnout za ruku a táhnout po schodech nahoru.

,,Můj bratranec, bydlí tady kousek..“ pousmál se a pokrčil rameny. ,,Dřív jsme se navštěvovali často..“

Vylezlo ze mě jen ''aha'' a po tom co jsme se převlékli do suchého, teplého oblečení, zamířili jsme za nimi dolů.

,,Nialle!“ radostně si stoupl poměrně vysoký kluk, s kratšími tmavými vlasy a už mířil k nám. Ihned blonďatýho stiskl v objetí a zarazil se přede mnou, čímž se mi naskytl pohled do jeho obličeje. Páni, jak je možný, že všichni Horanovi maj uplně modrý oči..? Hmm.. zvláštní!

,,A ty jsi?“ zvědavě se zeptal a věnoval mi úsměv. Už jsem chtěla odpovědět, ale blonďáček mě předeběhl.

,,Marty tohle je Olivie, Liv, to je Marty..“ představil nás Niall a pokynul rukou z jednoho na druhého.

,,Liv? Takže to je tvoje holka? Náš Niall má holku..!“ rozchechtal se tam ten kluk takovým.. neupřímým smíchem a já na něj jen nechápavě zírala. To je u něj normální, že se tak často a vlastně skoro bezdůvodně směje?? Třeba ano..  Byl to velmi, velmi zvláští pocit. Vůbec jsem ho neznala, ale Marty mi připadal.. nevím jak to říct. Nesympatický? Ale já za to nemůžu!

,,A jak se jinak máš brácho?“ vzal Nialla kolem ramen a táhl ho s sebou na pohovku, kde se posadili. To mi vytvořilo úsměv na tváři, když se Blondáček vedle něj uvolnil a začal si s ním normálně povídat, smát se a vzpomínat na staré časy. Bylo krásné vidět ten jeho upřímný úsměv.

A co teď budu dělat já? Hm.. mohla bych napsat mamce, že zítra přijedeme. Jo, to by byl dobrý nápad! Uznala jsem sama sobě, sedla si na zem před krb a vytáhla z kapsy telefon.

¨

Hodnou chvíli jsem si dopisovala přes mobil. Nejdříve s mamkou a poté s Emm. Byla nadšená z toho, že jsem u Nialla a musela jsem jí popsat všechno, co ten kluk dělá, ale bylo fajn, komunikovat zase s někým z domova.

Pozornost od mého telefonu odpoutal až pohyb, který jsem zaregistrovala vedle sebe. ,,Chceš taky něco k pití?“ usmíval se najednou vedle mě blonďatej, který se taktéž usadil na zemi, přímo vedle mě.

,,Joo, tu dobrou horkou čokoládu!“ vesele jsem si hned vybrala a neudžela to nutkání, odstranit mu ten slaboučký, malý pramínek vlasů, který se mu z čela pohupoval vedle oka.

,,Dík..“ zamumlal, přičemž jeho tváře opět mírně zrůžověly, takže se radši rychle odtáhl a stoupl si. ,,Takže připisuju jednu horkou čokoládu, za chvíli to bude..“ zapsal do neviditelného bloku, obdařil mě ještě jedním roztomilým úsměvem a odkráčel do kuchyně.

Obrátila jsem pohled zpátky k mému telefonu, který zrovna zavibroval. Už jsem byla v půlce čtení zprávy, když jsem opět, zaregistrovala pohyb vedle mě.

Už jsem se s úsměvem otáčela, čekajíc zase toho mrňavýho, roztomilýho člověka, ale úsměv mi zklamaně zmrzl na tváři. Vedle mě seděl Marty. Né že by mi to nějak extra vadilo, jen mě to.. zklamalo.