Třetí přání

17.

Alastair s Ginny po zbytek cesty nepromluvil. Koukal ven z okna a snažil se ignorovat její pohledy a fakt, že si celou cestu poměrně hlasitě broukala jakousi melodii, která zněla napůl orientálně a napůl naprosto strašně.

Nepočítám s tím, že byste chtěli, abych zpívala. Nezpívám. Zásadně. Jednou jsem se o to pokusila a neskončilo to dobře. Jasně, byl by z toho dobrý muzikál, ale ne, díky. To přenechám svým kolegům.

Až když se začnou otáčet před vchodem do Alastairova sídla, šlechtic promluví. "Jak dlouho vám bude trvat splnit mé první přání?"

"Netuším. Upřímně, to záleží jen na vás," odpoví a zatváří se přitom trochu ustaraně. Jak jen tohleto může skončit? Kdy? 

"Ah. Takže vy mě k ní budete navádět?"

To už sakra dělám, vy pitomče!

"Jistě. Je to přeci vaše přání," odpověděla a usmála se, ale věděla, že jí ten úsměv nikdo nemůže věřit.

"Lžete mi. Vy mi lžete, Ginny," pronesl Alastair a kočár zastaví.

"Nelžu. Jen vám neříkám pravdu," usmála se, tentokrát upřímně a vyletěl oknem z kočáru, zatímco Alastair musí dveřmi. Celou tu dobu ji propaluje pohledem. Nemluvil, není blázen, aby mluvil na neviditelnou létající ženu, ne? Jen si neodpustil pichlavou poznámku, jakoby do vzduchu.

"Ty ženy jsou dnes čím dál uvolněnějších mravů," pronesl a Ginny se protočí ve vzduchu.

"Ještěže jsem Džin a ne žena," ušklíbla se. "A navíc, mravy jsou jen sociální konstrukt.  Alespoň jsem k vám upřímná, narozdíl od všech těch ženských okolo. Mě se líbíte. Tak jsem vám to nabídla," pokračovala si ve svém a přitom se na něj dívala. Líbil se jí. Byla si tím čím dál tím jistější. Viděla to. Cítila to? Nebyla si jistá. Nebyla zvyklá cítit věci. Ale teď by měla.

Buď Džin, říkali, bude sranda, říkali.

Pak na ni promluvil až ve chvíli, kdy už seděl v Orientálním salonku a koukal na svou večeři. Tedy, snažil se koukat. Nešlo mu to, když viděl, jak Ginny stojí u krbu, cosi si brouká a pohybuje přitom boky tak, jak tušil, že to dělají harémové tanečnice. Bylo to hypnotické.

A taky měla pěkný zadek.

"Jak jste se stala Džinem?" nadhodí a ona se otočí k němu, čímž poněkud uvolní Alastairův tlak, protože na její výstřih už si jakžtakž zvykl.

"Já se nestala Džinem. Já jsem tak byla stvořena. Už na počátku bytí. Na začátku Vesmíru," zasněně se přitom na Alastaira podívá a pak se smutně usměje. "Ale to jsem ještě nebyla ta parodie na skutečný význam slova Džin, který tady vidíte."

***

Azar ani neopustila svůj pokoj. Přišli si pro ni hned potom, co si doupravila poslední zbytky svého oblečení. V tomto se Alborz mýlil. 

Byli čtyři a neexistovala možnost, že by jim utekla. Tělem jí projela vlna beznaděje a zoufalství, protože neměla ponětí co s ní teď bude.

Alborz to ví a neřekne mi to, napadlo ji. Proč ale? Kdyby věděla, co ji čeká, mohla by se připravit, mohla by mu pomoct, mohla by taky něco vymyslet, nebo...

Proud jejích myšlenek byl přerušen ovšem násilněji, než by se dalo čekat. V trůním sále seděl, jako obvykle, na svém trůně, Kamal. A před ním, na kolenou, s rukama spoutanýma za zády, klečel její Alborz s výrazem, který mohl patřit jen muži, který měl pocit, že zklamal sám sebe.

Jo, už to přichází. Už se to dozvíte. Ale víte vy co? Jste si jistí, že to chcete vědět? Protože to, co se vám chystá býti odhaleno bude možná horší, než byste věřili. Ale jak chcete. Já vás varovala.