Commitmentphobia?

51.

Vypadal roztomile. Za chvilinku jsme byli v nemocnici, kde nás jedna ze sestřiček odvela k pokoji, kde leží Yuki. Ta bláznivka už byla vzhůru a i po otřesu mozku vypadala mírně hyperaktivně. ,,Rei!! Jsi tady!'' rozzářila se když mě zahlídla a málem začala poskakovat, když jsem ustoupil, aby mohl vejít i Niki. ,,Niki!!! Ty jsi přišel! Jsem tak ráda! Chodíte teď spolu?'' fajn... s klidným srdcem můžu říct, že je v pořádku. Nebo se tak alespoň dokáže tvářit.

Vešli jsme do pokoje kde leží Yuki a i po té nehodě zněla pozitivně. Taková malá optimistická holčina. Rei ustoupil a Yuki spatřila i mě. ,,Yuki!!!'' křikl jsem a rychle jí šel objat. ,,Jsem moc rád, že si v pořádku! A nechodíme spolu...'' pohladil jsem jí po vlasech ,,zatím.'' poslední slovo jsem šeptl. Zářivě se na mě podívala a začala ječet.

Z toho jejího ječáku mi prasknou uši. Jo tak nechodíme... a svým přátelům a známým normálně děláš cucfleky. Nad tím jsem jen protočil očima. Přišel jsem blíž a objal ji. ,,Bál jsem se o tebe.'' pošeptal jsem jí a pevněji ji stisknul. Ona mi objetí oplatila. Pár hodin jsme si s ní povídali a dozvěděli se, že si nedávala pozor, přecházela na červenou a řidič jí neviděl či co.

Pakoň jeden! Povídali jsme si a potom vyhnala Reie na chvilku za dveře. ,,Tak co? Jak se chová?'' koukala na mě s jiskřičkama v očích. ,,Normálně. Více se směje a snaží se, ale něco tam není.'' zasmal jsem se trapně. ,,Takže by jen šukal.'' povzdychla si. ,,N-Ne! Tak bych to nenazval. Podle mě potřebuje jenom čas.'' bránil jsem ho. ,,Jinak...'' podal jsem jí svůj mobil ,,poslala bys mi prosím tu fotku z toho dne?'' zeptal jsem se jí a ona jen souhlasně kývla. Poslala mi fotku a poté mě vyhnala sestřička, že má být v klidu.

Když mě Yuki vyhnala na chodbu měl jsem chuť poslouchat, ale rozmyslel jsem si to. Stejně nejspíš mluvili o mně. Když přišla sestřička vyhnala Nikiho ven. Pomalu jsme vyrazili z nemocnice. ,,Mluvili jste o mě, že jo?'' zakřenil jsem se na něj a pokračoval v cestě. Byli už tři, tak bychom mohly pomalu vyrazit do centra.

Nakonec jsme šli s Reiem ven. ,,Ano. Ptala se mě na tebe, jak se teď chováš. Řekl jsem jí, že normálně. Že se více usmíváš a vypadáš veseleji.'' říkam pravdu, ale né celou. ,,Nevadí ti to, ne?'' zeptal jsem se ho a trošku posmutněl. Nechci, aby se cítil špatně. Chci, aby mi důvěřoval a vybudoval si ke mně nějaký ten vztah. 

Jeho obavám jsem se pousmál. ,,Ne, nezlobím. Vždyť není důvod, když je Yuki tak vlezlá.'' stejně by to zněj nějak vypáčila. Vzal jsem ho kolem ramen a otevřel mu gantlemansky dveře od auta. ,, Teď už ale vyrazíme pomalu do centra.'' řekl jsem vesele a nastartoval. Už mě z toho usmívání začínaj bolet tváře.

Byl jsem rád, že mu to nevadí. ,,Děkuji.'' poděkoval jsem mu, když mi otevřel sám od sebe dveře. Nastoupili jsme a já se připoutal. ,,Ty... Rei?'' koukl jsem na něj. ,,Nemusíš se usmívat kvůli mě. Buď sám sebou prosím.'' usmál jsem se a pohladil ho po tváři. Přijde mi, že se usmívá kvůli mě a to nechci. Chci, aby byl sám sebou a nepřetvařoval se kvůli mě. Tedy aspoň mě to tak přijde.