When the snow falls | Bucky FF

kill, kill, kill

Vyčerpaně jsem se svalila do postele plné polštářů, do takového mého království bez hranic. Jedině tam jsem se mohla bezcílně potulovat myšlenkami bez nějakého hlubšího smyslu.
Měla jsem toho dost. Už jsem prošla několik zkušebních misí a všechny jsem do puntíku splnila. Když mi Nat dala konečně pokoj s tréninkem, ujal se toho Steve. Neříkám, že se nemám, co učit, oproti nim jsem jen nezkušený pozorovatel, ale uvítala bych nějaký progres. Každý den je doslova identický. Jediné, co je na tomto monotónním stylu života dobré je to, že mám neustále zaměstnanou mysl a nemusím se zbytečně moc potápět do své vlastní hlavy. Jinak bych se asi zbláznila.
Oči už se mi nenávratně zavíraly, když mi zavibroval mobil, oznamující novou zprávu.
Steve: „Přijeď do nemocnice, Fury měl nehodu,"
Jakou nehodu, to už nenapsal. Co mi zbývalo? Donutila jsem se vstát a i přes veškerý protest mých unavených svalů jsem se vydala ven.
Dorazila jsem tam asi po půl hodině, Nick byl už na sále.
„Co se stalo?" zeptala jsem se nepřítomně a otřela si unavené oči. Oba stále civěli na muže, obklopeného přístroji. Myslím, že Natasha brečela.
„Někdo ho napadl," řekl Steve, ani se na mě nepodíval. Periferně jsem viděla, jak si Nat nenápadně setřela slzy z tváře. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla plakat? Ona nikdy nepláče. Zavalil mě nepříjemný pocit panického strachu. Musí to být vážně zlé, když je takhle rozrušená.
„Kdo?" vydechla jsem tiše.
Pokrčil rameny.
Doktoři zničehonic začali panikařit. Natashin dech se slyšitelně zrychlil, Steve se po ní starostlivě ohlédl a když se podívám zpět na sál, Fury byl mrtvý. Snažili se ho udržet naživu, ale marně. Monitor ukazoval jen rovnou čáru. Natasha, stojící vedle mě ztichla. Rychle se otočila a nevěnujíce ani jednomu z nás pozornost zmizela v chodbě. Steve se chtěl bezmyšlenkovitě vydat za ní.
„Kdo byl ten útočník?" křikla jsem za ním. Něco s ním nebylo v pořádku, on něco věděl. Mohl lhát všem okolo, ale ne mě. Nikdy v tom nebyl dobrý. Zastavil se.
„Nevím," odpověděl úplně stejně jako předtím. Zadívala jsem se mu do očí. Lhal.
„Steve," zkusila jsem to znovu. Nic. Otočil se a rychle se mi ztratil z dohledu. Měla jsem špatný pocit, byla jsem si jistá, že lže, ale nechápala jsem proč.
Proč by mi to tajil? Ohlédla jsem se zpět k operačnímu sálu. Ležel tam, bez života, tak neskutečný a vzdálený. Člověk, který mi dal možnost začít znovu. Teď byl mrtvý. Mrtvý.
Jakoby to na mě najednou dolehlo. Sklopila jsem oči, nemohla jsem se jen tak dívat. Snad jsem i cítila, jak nedůstojně by se v téhle situaci cítil. Po tváři mi stekla slza, ale zmizela ještě rychleji než se objevila.
Nechtěla jsem se na něj dál dívat a tak jsem se rychle vydala hledat Nat.

Z pohledu vojáka

Hlavou mi projela ostrá bodavá bolest. Přes oči jako bych měl nějaký mléčný filtr, všechno bylo bolestivé.
Viděl jsem převrácené auto, plameny. A pásku přes oko. Štít a světla města. Pak mi to ale vzali.
Znova. Vykřikl jsem v agónii. A znova a znova a znova. Všechno, co jsem viděl a cítil bylo stále více cizí. Mizelo to, a já taky. A pak nic. Jen ticho. Bylo to mírumilovné. Jako ta zelená.
Zelená. Proč sakra zelená?
Někdo promluvil, prolomil tu nádheru, která mě jen na pár vteřin odnesla od vší té smrti. Každý sval v těle jsem měl napjatý.
Mluvil dál. Každým slovem jsem se propadal hlouběji do ničeho. Do sebe. Jedno slovo, kus mé duše odpadl, další slovo, mozek přestal myslet.
Skončil. Necítil jsem nic. Vůbec nic. Neexistoval jsem.
„Steven Rogers,"
Zabít.
„Natasha Romanoffová,"
Zabít.
„Marie Whitersoffová,"
Zabít.